Lékaři nakonec před volbami stávkovat nebudou a zdá se tedy, že příslib 10% zvýšení platů zabral. Kdo však minulý týden navštívil mimořádný sjezd České lékařské komory, ten nemohl získat dojem, že je snad všechno v pořádku.

Zdravotnická krize teď nebude, jenom se odkládá. Tak by šlo interpretovat zasedání, při kterém se pískalo na ministra zdravotnictví, když se snažil lékařům vysvětlit, že všechno dělá jenom pro ně.

Vtip je v tom, že lékaři nejsou snad tvůrci současné krizové situace ve zdravotnictví, maximálně rozhodují o tom, kdy se bude ventilovat stávkami nebo jinými druhy protestů. Ve skutečnosti se průběžně objevují různé krizové jevy, které se jednotliví politici snaží odstranit. V tom ve větší či menší míře selhávají, protože léčí pouze symptomy a nemají ani ambici pojmenovat jádro problému. Krize se tak pomalu, ale jistě prohlubuje.

Jednoduše řečeno, zdejší zdravotnictví je obětí vlastního úspěchu. V období po listopadu 1989 byla v Česku kvalifikovaná pracovní síla schopná dalšího rozvoje, která dostala k dispozici dosud nevídané léčebné postupy a technologie. Rychle si je osvojila, tím se rychle zlepšila kvalita péče a ovšem i náklady.

Dovoz léků, pomůcek i těžkých technologií se přesto dařilo zvládnout v rámci hodně omezeného rozpočtu. Svědčí o tom hodnocení evropské spotřebitelské organizace, která staví zdejší zdravotní péči na úroveň Velké Británie nebo Rakouska, vysoko nad ostatní východoevropské státy a také nad jižní Evropu. Protože se zároveň léčí lacino, je zdejší péče zřejmě nejefektivnější v Evropě.

Z toho však plynou potíže. Drahé zahraniční preparáty dostává k dispozici stále širší okruh doktorů, ti tedy víc utrácejí z rozpočtu pojišťoven, kde pak ovšem nezbývá na jejich platy. Navíc jsou do té míry kvalifikovaní, že snadno najdou práci v nejvyspělejších zemích. Vzniká nedostatek doktorů a s tím i sester. Odchodem personálu trpí zvláště malé venkovské nemocnice. Třeba by ani nevadilo, kdyby se zrušily, jenže právě ony léči nejlaciněji a tak se jejich likvidací zdravotnictví jen prodraží.

Odvrátit hrozící personální kolaps patří jistě k hlavním úkolům zdravotnictví, k tomu je však třeba změnit financování systému, i když je na zdejší poměry mimořádně kvalitní a funkční. Ministr financí Andrej Babiš požaduje, ať se významně omezí síť nemocnic, ať se lidé pokud možno nezdržují na lůžkových odděleních, jejichž provoz je zbytečně drahý, a místo toho docházejí do speciálních klinik.

To je legitimní názor člověka, který ve zdravotnictví podniká, tento postup ovšem předpokládá značnou vstupní investici. Proti tomu lékaři chtějí zachovat současný stav s tím, že do něho stát přidá hodně peněz na platy, a také se otevře možnost připojištění. Samozřejmě zůstává otázkou, na jaké výkony se bude připojišťovat.

Názory ministra financí i lékařské komory ukazují dvě možné cesty a obě mají svá úskalí. Přesto bude nutné se mezi nimi rozhodnout a půjde o nejdůležitější rozhodnutí od listopadového převratu. Je jasné, že o tak vážných krocích je třeba dlouho přemýšlet, veřejně je prodiskutovat a pak navrhnout v takové podobě, aby vyhovovaly co největší části společnosti. Jen není jisté, jestli takové úvahy či debaty dnes probíhají aspoň v uzavřeném kruhu odborníků.

Autor je komentátorem Echa 24