Úvodem si dovolím zdůraznit, že tento článek, přestože je psán těsně před prvním kolem letošních prezidentských voleb, se nikterak netýká ani osob, které se rozhodly kandidovat (ať už byly nebo nebyly do prvního kola připuštěny), ani samotného procesu letošních voleb. A i kdyby mezi kandidáty byly reinkarnace věrozvěsta Metoděje, svatého Václava, Karla IV., Jiříka z Poděbrad a tatíčka Masaryka, na platnosti návrhů by to nic nezměnilo.

Důvody, proč se i přesto v tomto období má smysl zabývat příští volbou, jsou tři. První je, že v současnosti je volba prezidenta v centru pozornosti a po jejím uskutečnění už nemusí být dostatečný zájem ji řešit a zlepšovat. Druhým, že máme čerstvé zkušenosti, které by možná bylo škoda zahodit. A ten třetí, že prosazení takovýchto změn chvíli potrvá a chceme-li něco změnit, měly by tyto změny být hotovy dostatečně dlouho před další volbou.

Výchozím bodem analýzy budou prezidentské pravomoci, přestavené zevrubně např. zde, zejména pak články 62-65 a dále pak otázka, kdo je vhodnou osobou (chcete-li, kdo si zaslouží), aby získal všechny tyto pravomoci do jedněch rukou.

V monarchiích, kde byl výčet pravomocí samozřejmě výrazně širší, byl takovou osobou panovník a právo bylo získáváno dědičně, popř. výjimečně i volbou (takto se na trůn dostal Jiřík), a to zpravidla doživotně. V republikách bývaly už od starověku pravomoci naopak přidělovány dočasně a existovala řada omezení (např. omezení moci dóžete platná v Nejjasnější republice benátské) a ochran proti zneužití (např. římští konzulové). Pravomoci se však nepřidělovaly jen tak – jejich přidělení bylo nutnou podmínkou pro výkon úřadu. Rovněž se ale pamatovalo na „krizové situace“, kdy mohl být za jasně definovaných podmínek nahrazen jeden typ velení jiným (např. římský diktátor).

Úřad prezidenta vznikl v Americe koncem 18. století. Kromě prvního prezidenta Spojených států amerických, George Washingtona, mají nárok ucházel se o prvenství i John Hanson, popř. Samuel Huntigton. Role tohoto úřadu v celkovém politickém systému však již byla ovlivněna myšlenkami Johna Locka a zejména pak dílem O duchu zákonů francouzského filozofa Charlese Louise Montesquieua, tedy teorií vyvažování moci ve státě rozdělením na složku výkonnou, zákonodárnou a soudní. I tam, kde prezident není přímo součástí výkonné moci, může mít roli mediátora mezi těmito třemi složkami. Častěji, a to je myslím i náš případ, je však na prezidenta nahlíženo jako na substituci monarchy. U nás spíše než Montesquieu definoval přístup široké veřejnosti k roli prezidenta vývoj v 19. století, kdy národ žil v „poddanské politické kultuře“, hlavní vymezení šlo po kulturní či nacionalistické linii (hlavním nepřítelem byli „Němci“ zastávající liberální postoje, proto Češi, zejména v 2. polovině 19. století, vstupovali často do spojenectví s konzervativními a promonarchistickými silami) a převládající dojem z působení na politické scéně byl neúspěch, v nejlepším případě nevítězství.

Pokud by se nám konečně po více než sto letech podařilo setřít tento patos, bylo by možné na prezidenta pohlížet jako na úředníka – možná prvního v zemi, což byl osobní přístup, který zastával už František Josef I., avšak stále úředníka, od kterého a od jehož aparátu se očekává určitý výkon, kvůli němuž je vybaven pravomocemi. Z této perspektivy pak je na místě i otázka, do jaké míry jsou tato očekávání naplňována a také zda jsou poskytnuté pravomoci vůbec potřeba – v IT se tato metoda nazývá princip nejnižších privilegií, resp. naopak, zda je vůbec možné tato očekávání naplnit a nedostat se při tom do konfliktu, například s vládou.

Druhou stranou mince jsou náklady, které udržování tohoto úřadu společnost stojí. Mezi hlavní nákladové položky patří rozpočet Kanceláře prezidenta republiky (ročně v řádu stovek miliónů), ale i náklady na uspořádání voleb (v pětiletém cyklu také v řádu stovek miliónů), což každoročně představuje více než půl miliardy. Opět, aniž bych tímto chtěl poukazovat na konkrétní osoby, je na místě otázka, zda při posuzovaní poměru cena/výkon nepatří tato služba mezi ty, které si stát už v současné podobě nemůže dovolit provozovat.

Podíváme-li se na konkrétní pravomoci, jistě jsou tam takové, které by bylo možné delegovat. Nejčastějším delegátem by byl Nikdo – zastoupen principem fikce doručení. To se může týkat všech pravomocí, kde by současný prezident měl mít potvrzovací, nikoliv navrhovací či rozhodovací roli. Dalším delegátem může být vláda. To může být mechanismus buď tam, kde by princip fikce doručení mohl být shledáván neadekvátním (např. jmenování rektorů, povyšování generálů) nebo v některých agendách, kde se nejedná jen o potvrzení (např. milosti, amnestie). Tím zbydou agendy, které na vládu možné delegovat není, a to kvůli zajištění rovnováhy. Příkladem takovýchto agend je jmenování Bankovní rady ČNB a patrně i jmenování soudců, zejm. soudců Ústavního soudu. Rozdílné zaměření těchto agend však také ukazuje, že ani v současnosti tyto agendy nevykonává jedna osoba, ale spíše její aparát. Pokud se nepřijde na lepší způsob, bylo by možné zachovat příslušné výbory z Kanceláře prezidenta republiky, které mají tyto agendy na starosti a jejich předsedy vybírat podobným způsobem, jakým se dnes vybírají prezident a víceprezident NKÚ.

Prezident či prezidentka Nikdo tedy stále budou potřebovat nějaký aparát, který ovšem bude výrazně menší a levnější (můj soukromý odhad je, že by stačila maximálně třetina až polovina současných nákladů) a který možná bude schopen nabídnout lepší kvalitu výstupů.

Nikdo může být zvolen jen v prvním kole. Do současného znění, konkrétně do článku 56 by stačilo specifikovat, že se úřad v současné podobě ruší, je-li nadpoloviční většina všech odevzdaných hlasů v prvním kole neplatných, např. byly vhozeny prázdné obálky. Alternativně by mohl volič mít k dispozici lístek s explicitní volbou této varianty. Jinými slovy, spolu s prezidentskými volbami by souběžně, tedy téměř zadarmo, probíhalo i referendum za zachování či zrušení této funkce, resp. zahájení procesu dekompozice prezidentských pravomocí na předem jasně určené delegáty.

Chápu, že pro řadu lidí může být tento postup na první pohled těžko akceptovatelný. Proto také nejspíš Nikdo nevyhraje hned v první volbě. Užití referenda zaručí, že se návrhu zrušit prezidentskou funkci nechopí nějaká „kavárna“, která jej prosadí jinak, vůli voličů navzdory. Předpokládám však, že atraktivita této varianty s každými dalšími volbami poroste.