Ještě před dvěma týdny to vypadalo, že voliči Spojeného království během kampaně v generálních volbách, jak tu nazývají hlasování o kandidátech do parlamentu, umřou na generální nudu. Vůdce socialistů, chmurný lidskoprávní advokát Keir Starmer, který se za krátkého panování starého komunisty vyšplhal do grémia strany Labour, jež pak ve volbách totálně propadla, si dává pozor, aby nic příliš levicového nevyslovil. Mimo prázdné floskule o nastartování hospodářského růstu dotacemi, slíbil zdanit soukromé školy a ukončit výrobu spalovacích motorů o pět let dříve v roce 2030, přestože Britové přestali elektromobily kupovat. Budou snad auta na benzin dovážet? Na rozdíl od něho se premiér Rishi Sunak stále směje, ale žádné nadšení z něho nečiší. Jeho indický původ sice snášenlivé anglické společnosti nikomu nevadí a mohl by být i dobrým ministrem, ale ve volebním klání, kdy má jako vůdce národa vyzařovat patriotismus a charisma, působí cize, chladně a nevěrohodně. Ostatně i on postrádá realistický ekonomický program a s výjimkou uplácení důchodců slibuje jen malé snížení daní, ale i to je při rozpočtovém deficitu a státním dluhu ve výši 100 procent HDP téměř nedosažitelné. Oba představitelé elity jsou nudní, protože zamlčují to podstatné.

A tak náhle, ačkoli to kvůli většinovému volebnímu systému neplánoval, hodil rukavici do ringu tribun umlčeného anglického lidu a nepřekonatelný rétor Nigel Farage a postavil se do čela své strany „Reform UK“, které se zatím nedařilo (6 procent). Třetí stranu systém odmítá a voliči si mohou vybrat pouze ze dvou a ty už od časů Margarety Thatcherové připomínají dvojčata Tydlidum a Tydlidýna z Alenčiny říše divů. Na oko rozhádané, ale vše, co dnes negativně ovlivňuje život občanů, ignorují. Pravidlo vítěz bere vše, má mnoho výhod, ale jednu chybu, obě strany konzervuje a brání změně. A tak se neoblíbení socialisté mohou radovat, průzkumy voličských nálad jim už dva roky slibují dvacetiprocentní náskok. Avšak konzervativce návrat tak výjimečného politika, jenž proti establishmentu od Maastrichtské smlouvy (1992) vybudoval hnutí za nezávislost a odchod Británie z EU (2016), by útok zprava mohl nadobro zničit. V to také Farage doufá. Dobře ví, že pravé křídlo konzervativních voličů zuří (25-30 procent) a klade si otázku, jak to, že jejich vlády propadly multikulturalismu, otevřely hranice milionům z třetího světa, uznaly blud genderismu a odpovídají za tisíce zmrzačených dívek? Proč neodmítly primitivní americký anti-rasismus (v tolerantní Británii!) a progresivisty nechaly indoktrinovat univerzitní mládež, jež dnes nenávidí vlast i své dějiny? Proč po brexitu prosazovaly ekonomicky sebevražednou politiku nulových emisí a zvýšily daně na úroveň nevídanou od války? I liberální pravičáci, které tahle kulturní válka nepálí, vyžadují nízké daně, ekonomický růst a bezpečnost a stěžují si na růst tzv. drobné kriminality. A právě těm Farage svými útoky na konzervativce připomíná, kam to Británie dopracovala, když lze bez postihu krást do dvou set liber a policie se zabývá nekorektními výroky. Obchodní řetězce evidují stamilionové ztráty. Na ulicích velkých měst nemůžete telefonovat, operují tam gangy, které kradou mobilní telefony a vyvážejí je do Číny. Tak jako v EU, i zde se největší kontroverze týká přistěhovalců. Všechny čtyři volební manifesty konzervativců slibovaly radikální snížení legální imigrace a příliv stále stoupal. Neuvěřitelné zrady se dopustil oblíbený Boris Johnson, slíbil omezit příchozí na 200 000 ročně a během prvního týdne v premiérském křesle snížil omezení víz minimálním platem a požadavkem hledané profese a přijal více než milion žadatelů. Místo Poláků, Maďarů a Rumunů dováží vláda lacinou nekvalifikovanou pracovní sílu z třetího světa. „Jako bychom 14 let žili pod vládou Labour!“ hořekoval komentátor Ed West.

Farage paradox volby svým přívržencům vysvětluje takto: „Pokud nezískáme vyšší počet voličů než konzervativci, váš hlas labouristy, a ti budou ještě horší, v žádném obvodě neporazí a většinou připravíme o mandát Torye. To ale nevadí. Získáme-li 6 milionů hlasů a přesto budeme mít v Dolní sněmovně jen pár poslanců, tak se staneme jedinou opravdovou opozicí a počet našich voličů nebude možné bagatelizovat. Další volby vyhrajeme. Sám si vybral obvod Clacton on Sea, kde kdysi zvítězil jediný poslanec jeho strany. Když minulý týden jeden průzkum veřejného mínění přisoudil jeho straně o procento vyšší podporu než mají konzervativci, Farage okamžitě v tradici anglické férovosti požadoval televizní účast s lídry obou hlavních stran. Volební komise ho těžko bude moci odmítnout. Farage politiky opravdu děsí, na jeho devastující slovní souboj nestačí a i kdyby byl v parlamentě sám, rozléhal by se jeho hlas po celé zemi.

Většinu konzervativních voličů ovšem dnes nepřesvědčí. Britská společnost je stále ještě třídní a on svým chováním i mluvou zosobňuje nižší střední vrstvu, kterou dělnictvo i vyšší střední vrstva špatně snáší. V deníku The Times to za všechny vyjádřila, pro cizince nesrozumitelně, jedna komentátorka: „Farage je sloní noha politiky, stojí u pultu a vychází z něj žlutá pulzující láva jako z Černobylu.“

MfDnes, 20. června 2024