Píše se červen roku 1981. Také byly volby. Z výsledků voleb vyplynulo, že v seznamech voličů bylo v Československé socialistické republice zapsáno 10 789 574 občanů. Voleb do všech zastupitelských sborů, tedy i do dvousetčlenné Sněmovny lidu Federálního shromáždění se zúčastnilo 10 736 312 voličů, tj. 99,51 %. Pro kandidáty Sněmovny hlasovalo 99,96 % z celkového počtu platných odevzdaných hlasů. Proti kandidátům tedy hlasovalo 0,04 % voličů, tj. ani ne 5 tisíc voličů.

Tak nějak vypadaly výsledky voleb v období reálného socialismu. Jaká ale byla skutečná situace ve společnosti a odrážely tuto situaci výsledky voleb? Cožpak byli skoro všichni přívrženci režimu? Zkusme hledat příčiny a neomezujme se jenom konstatováním, že všechno tehdy řídila komunistická strana. Postačuje připomenout, na jakých principech fungovalo tehdejší volební právo.

Formálně a podle zákona se také uplatňovaly demokratické principy volebního práva spočívající v jeho všeobecnosti, rovnosti, přímosti a tajnosti. Tak jaké byly rozdíly mezi dnešním článkem 18, odst. 1, Ústavy ČR? V dnešní Ústavě se říká, že „volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení“.

Všimněme si, žeÚstava ČR stanoví povinnost tajného hlasování na první místo. Tato povinnost znamená, že volič odevzdává hlas takovým způsobem, že volič nemůže být pozorován, jaký volební lístek použije nebo jaké úpravy v něm provádí, a stejně tak nemůže být nikdy zjištěno, komu hlasy odevzdal. Jde o to vyloučit jakýkoliv politický, sociální, hospodářský, náboženský či jiný nátlak na voliče, a to jak přímý, tak i následný. Navíc současný volič celý proces osobně kontroluje a sám vkládá svůj hlasovací lístek do volební urny. To, koho volič volil, proto nemůže zjistit ani člen volební komise.

Za socialismu deklarovaný princip tajnosti volebního práva vyjadřoval pouze oprávnění občana hlasovat tajně. Nešlo tedy o povinnost tajné volby, ale pouze o možnost. Formálně bylo sice určeno, že rozhodnutí o využití oprávnění tajného hlasování nebo manifestační volba je výlučně věcí každého voliče a jeho svobodného rozhodnutí, realita byla ale jiná. Běda tomu, kdo by oprávnění tajné volby využil a kdo by šel tzv. „za plentu“.

A proč lidé volili tak, jak volili? Protože mysleli na své pracovní uplatnění, na možnosti cestování, na vzdělání svých dětí atd. atd. Z dnešního chování spousty lidí, kteří tuto dobu zažili na vlastní kůži, se zdá, že všichni statečně bojovali s komunismem. Z výsledků voleb je ale vidět, že hrdinů nebylo ani pět tisíc. Přitom stačila pouze drobnost, aby „na každého bylo vidět“, aby každý byl „pod kontrolou“ a aby každý věděl, co ho čeká, pokud se bude chovat „jinak, nežli je požadováno“. Vzali jsme si z této doby ponaučení? Obávám se, že nikoliv.

I v současné době sleduji erozi principů tajné volby. Jenom metody se volí poněkud jiné. Oslabením tajných volby bude, dle mého názoru, i korespondenční hlasování, pokud bude přijato. Tuto možnost navrhl koncem října Senát ČR ve svém tisku č. 111. Na návrhu jsou zajímavé dvě věci. Tou první je nezájem medií o principy tohoto nového způsobu voleb a tou druhou je spěch z hlediska předpokládané účinnosti novely s datem 1. 1. 2022. Návrh se týká i voleb prezidenta, pokud by k němu došlo po 1. 1. 2022.

Možnost korespondenčního hlasování se bude týkat asi 600 000 Čechů žijících v zahraničí (s možnou ambicí pozdějšího rozšíření i na tuzemsko). Tajná volba bude prý zajištěna předvyplněnou doručovací obálkou, vlastnoručně podepsaným identifikačním lístkem a hlasovací obálkou. Korespondenční doručení zalepené doručovací obálky bude tedy podobné, jako kdyby dnes volič předával zalepenou úřední obálku s hlasovacím lístkem např. členovi volební komise před volební místností s pokynem, ať mu to do té volební schránky hodí. Svatá prostoto, cožpak tak bude zajištěna tajnost volby? Co asi udělá člen volební komise? Vhodí? Nevhodí? Změní? Upraví? Poznamená si, kdo jak volil? Všechno je možné. Cožpak dnes není „každá druhá“ mediálně zajímavá zpráva založena na nezákonném úniku informací?

Ale navíc, kdo všechno bude mít obálku s hlasovacím lístkem při korespondenčním hlasování k dispozici? Podle návrhu zákona to nejprve bude doručovatel, potom zastupitelský úřad, který ji uchová na bezpečném místě určeném vedoucím zastupitelského úřadu a po ukončení hlasování předá zvláštní okrskové volební komisi. Zatímco u dosavadního způsobu voleb vkládal hlasovací lístek do volební schránky přímo sám volič, bez jakéhokoliv zprostředkování, korespondenční volba přinese minimálně tři mezičlánky. Zabýval se někdo riziky tohoto postupu i z hlediska ochrany osobních údajů?

Korespondenční hlasování, podle mého názoru, neohrožuje pouze princip tajné volby. Ohrožuje minimálně i další dva důležité principy:

1) Pokud budou masivně volit Češi žijící trvale v zahraničí (nemyslím ty, co tam pobývají pouze přechodně), budou volit pouze podle toho, co budou psát media, skutečnou situaci v zemi znát nebudou, protože ji sami neprožívají. Na druhé straně tito lidé neponesou za svou volbu žádné důsledky – žijí totiž trvale v zahraničí. Představuji si, jak by asi dopadlo rozhodování o skládce odpadů na pozemku obce, pokud by o něm hlasovali ti, co v obci trvale nebydlí…

2) Korespondenční volba umožní, aby voliči hlasovali v zastoupení a aby potenciál voličů (i těch, co sami nevolí) mohl zneužít někdo jiný. Součástí identifikačního lístku sice bude i vlastnoručně podepsané písemné prohlášení voliče, že hlasuje osobně, kdo ale zkontroluje, že tomu tak je ve skutečnosti? Cožpak autenticita voleb může být zajištěna např. pouze porovnáním dvou vlastnoručních podpisů bez ověření totožnosti? Takovéto porovnání nedokáže provést z důvodu nedostatku tzv. srovnávacího materiálu ani soudní znalec-grafolog, natož pak laik – člen volební komise (na porovnávání shody podpisů byly např. založeny korespondenční hlasy při posledních volbách v USA).

Jakkoli se proto pro někoho může zdát korespondenční hlasování pokrokové, ve skutečnosti přináší pro skutečně demokratické volby spoustu rizik. Bavme se o nich. Máme své zkušenosti a argument, že ve světě je to běžné, není argumentem.

Autor byl dříve advokát, nyní je důchodce