Senát odmítl kandidáta prezidenta Petra Pavla do role ústavního soudce. Je to další ťafka senátu prezidentovi a zdá se, že si Pavel a pětikoalice nějak nerozumí.

Ani lobování Petra Pavla v Senátu PČR nepomohlo a soudce Pavel Simon neprošel do Ústavního soudu. V provládních médiích je jaksi „ticho po pěšině“. Ono se asi nehodí příliš rozebírat další velmi viditelný rozkol mezi senátory, z valné části z vládních stran, a prezidentem, který nerespektuje zažitý letitý rituál, že nejprve je třeba se na kandidátovi se senátem dohodnout a pak teprve navrhnout.

Stalo se v den, kdy byla zveřejněna data podpory či důvěry v řadu českých politiků-například zde. Podle tohoto průzkumu vede suverénně Petr Pavel, který si jako jediný udržel nadpoloviční podporu oslovených. Pavlovi věří 55 procent dotázaných, 38 procent mu naopak nedůvěřuje. Na druhé místě se umístil předseda hnutí ANO Andrej Babiš. Ten získal 42 procent, nicméně více lidí mu nevěří, a to 53 procent. Třetí v důvěře je šéf SPD Tomio Okamura s 35 procent, nevěří mu však 56 procent.

Pavlovi v senátu prošel jeho kandidát Robert Fremr, aby se pak vzdal nominace poté, co na veřejnost vypluly Fremrovy skutky z let zahnívajícího socialismu osmdesátých let minulého století– údajně proto, aby „nekomplikoval“ pozici prezidenta. V tomto případě se ještě senátoři drželi toho, že Pavel je „jejich“ prezident. Odmítnutí Simona senátem je ale samozřejmě „nová liga“. Velmi se mi líbilo, když jsem uviděl výtažek z projevu Pavla před senátem, když Simona obhajoval tím, že je „zdrženlivý“. Vůbec netuším, co tím měl Pavel na mysli poté, co v tisku vyplula podivná rozhodnutí Simona v řadě případů a někdy dokonce musel zasáhnout až Ústavní soud, do něhož se chtěl Simon dostat.

Jde o „případ Hanzlík“, který je detailně popsán zde. Hanzlík žádal dorovnání rozdílu mezi cenou, za kterou musel před nuceným vystěhováním prodat dům i s vybavením, a jeho skutečnou hodnotou. Také požadoval dorovnání rozdílu mezi starobním důchodem, který dostával, a jeho průměrnou výší, na kterou vzhledem k životním okolnostem nedosáhl. Rozsudek, který vynesl Simon, byl, že kauza je promlčená. Zasáhl však Ústavní soud, jenž rozhodnutí označil za nezákonné a v březnu 2020 ho zrušil. „Námitku promlčení vznesenou státem nelze akceptovat,“ napsal Ústavní soud. Rozsudek přišel ale až měsíc po Hanzlíkově smrti.

Rozhodnutí Senátu PČR ve věci neschválení kandidáta Pavla do Ústavního soudu považuji za svým způsobem odvážné. Jednoznačně tím tak skončily Pavlovy idylické vztahy se senátem. Ostatně, když byl Pavel v EU a horoval tam za vzdání se práva veta v Evropské radě, bylo mu i vládními europoslanci naznačeno, že „nerozumí politice“. Porážka v senátu je tak z mého pohledu velmi dobrou lekcí nejen Pavlovi, ale i jeho „poradcům“, kteří za Pavlova přihlížení zlikvidovali více méně do základů všechny jeho spolupracovníky z kampaně prezidentských voleb. A samozřejmě je i ťafkou týmu jeho rádců v oboru soudců do Ústavního soudu, kteří se po Fremrově neúspěchu dušovali, že už žádného soudce z komunistické éry navrhovat nebudou a navrhli tak soudce, jehož „vedlejší“ aktivity jsou velmi „zvláštní“. A byli údajně velmi „překvapeni“ tím, jak „podrobně“ senát kandidáty zkoumá, což se údajně v éře Zemana nedělo.

Prezident Pavel tak má o čem přemýšlet, pokud je vůbec ochoten jisté sebereflexe. Pokud si bude dál myslet, že je tím nejlepším prezidentem na světě, budou ho potkávat jen další „překvapení“. A dle mého soudu zcela právem. Pavlův „boj za Simona“ by se mohl negativně promítnout právě do důvěryhodnosti prezidenta, což uvidíme možná v budoucím průzkumu.