Omyl, prezident má velmi silné postavení

Ústava byla připravována narychlo před rozpadem státu, a tak se jako přirozené východisko jevilo obrátit se pro inspiraci k ústavě první republiky.

Prvorepubliková ústava byla vcelku logicky navrženým dokumentem: měla podobnou konstrukci jako ústavy konstitučních monarchií. Prezident byl hlavou státu.

Platnost všech jeho aktů byla podmíněna spolupodpisem předsedy vlády nebo příslušného ministra, který podpisem přebíral za prezidentův akt odpovědnost. To se přirozeně interpretovalo tak, že rozhoduje vláda a prezident má symbolickou funkci - konstrukce zcela v souladu s logikou ústav.

Základním účelem ústav je omezit moc jednotlivce rozhodovat. Jak by mohl rozhodovat někdo, kdo za svá rozhodnutí nenese odpovědnost? Bohužel, spěchalo se. Vzhledem k tomu, že v roce 1992 byl českým premiérem Václav Klaus a budoucím prezidentem měl být Václav Havel, připadalo autorům ústavy nemožné, aby byl Václav Havel ústavní konstrukcí zcela vázán na vládu jako Masaryk.

A tak, ačkoliv v ústavě ponechali neodpovědného prezidenta, svěřili mu poměrně rozsáhlé samostatné kompetence, včetně práva veta. Tím vznikl hybrid, který svedl prezidenty k představě, že všechny kompetence, i ty vázané na souhlas vlády, jsou vlastně jejich kompetencemi.

Za hranicemi kompetencí

Ve skutečnosti je to ale obráceně. U kontrasignovaných kompetencí je prezident asistentem vlády. Jenže žádný polistopadový prezident to nedodržoval. Nedalo jim téměř žádnou práci přesvědčit slabé vlády, že rozhodují oni a vláda pouze schvaluje jejich rozhodnutí: viz třeba Klausova amnestie.

Čas od času se v českých médiích diskutuje, jaké má prezident kompetence. Obvykle slyšíme, že malé. Omyl. Který neodpovědný prezident může sám jmenovat bankovní radu a mít podstatný vliv na soudnictví? Vetovat zákony? Když uvážíme, že se prezidenti často chovají daleko za hranicemi svých kompetencí, aniž by jim hrozilo odvolání, vidíme, že čeští prezidenti mají velmi silné postavení.

Zákonitě vznikl chaos. Místo aby prezidenti moderovali soutěž politických stran, snažili se prosazovat svoji vůli. Viz Havlova intervence, která vedla k opoziční smlouvě. To je jeden, spíš menší problém ústavy. Podkladem pro ni totiž nebyla jenom prvorepubliková ústava, ale i komunistická ústava, která platila v roce 1989.

Postavení poslanců v ní bylo hyperdemokratické - podle hesla papír snese všechno. Každý poslanec v ní měl stejné postavení jako politická strana. Ať se to týká navrhování zákonů či změn při jejich projednávání. Nebyli jsme sami. Západní experti na přechody k demokracii varovali, že pokud se tyto excesy z ústav neodstraní, konsolidace postkomunistických režimů se nepovede. Měli pravdu.

Poslanecká sněmovna, v níž vlastně zasedá 200 politických stran, nemůže racionálně jednat. Legislativní proces, v němž jednotliví poslanci mohou načítat návrhy, které mění příjmy státního rozpočtu o miliardy, je semeništěm korupce. Chaotické projednávání zákonů oslabuje roli vlády i její Legislativní rady.

Prostor pro svévolné rozhodování prezidentů

Poslanecká tvořivost vede k tomu, že parlament generuje zákony, které jsou vnitřně rozporné a vyžadují neustálé novelizace. Kupodivu žádný z poslanců se nechce tohoto dědictví komunismu zbavit – přišel by o svou moc a rentu, kterou mu chaos přináší. Experti už potřebnou změnu ústavy ani nenavrhují. Nevěří, že by ji parlament přijal.

Korupce při druhé volbě prezidenta Klause byla tak očividná, že se strany zavázaly zavést přímou volbu prezidenta. A tak do ústavního systému, v němž by se měl prezident chovat jako britská královna, namontovali přímou volbu, čímž podstatně posílili prezidentovu vlastní politickou agendu, vždyť kandiduje s vlastním politickým programem!

Místo toho, aby posílili pozici vlády proti prezidentovi a parlamentu, udělali pravý opak. Horší zásah do ústavy si lze stěží představit. Senát mohl předvést, že je ústavní pojistkou, leč svou šancí pohrdl. Sociální demokracie za to draze zaplatila. Kampaň polarizovala společnost tak, že se z toho dodnes nevzpamatovala. Prostor pro svévolné rozhodování prezidentů se výrazně zvětšil.

Návrhy na změny ústavy, které se v tomto volebním období objevily, jsou buď technické, jako úprava sbírání podpisů pro prezidentskou kandidaturu, nebo zbytečné, protože plynou z nálezů Ústavního soudu.

Šance, že by se objevil návrh, který by zpevnil vratké ústavní základy republiky, je v blízké budoucnosti malá. Pomineme-li nebezpečné hrátky, jako je zakotvení povinnosti legálních držitelů zbraní podílet se na zajišťování bezpečnosti státu, což, doufejme, nemá šanci parlamentem projít, předkládá návrhy na změnu ústavy pouze předseda hnutí ANO Andrej Babiš.