Čtvrtek 27. prosince
Václav Klaus si v nedělním rozhovoru, který přenášela televize Prima, vyřizoval účty se svým protikandidátem Švejnarem. Zároveň se nakrucoval jako bajadéra před svými komunistickými voliteli. Skoro bych řekl, že Švejnara v nehoráznosti ještě trumfnul. Z toho, jak se kandidáti prezentují, plyne pro volitele jednoznačné doporučení. K tématu se hned zítra vrátíme.

Vládní dohoda o vyrovnání mezi státem a církvemi zřejmě narazí nejen u opozice (přičemž někteří představitelé ČSSD se vyjádřili poměrně umírněně), ale především v řadách ODS. Ozval se nejen Paroubkův oponent Tlustý, volnomyšlenkář Zahradil a místopředsedkyně PS Němcová (tedy lidé, kteří mají blízko ke Klausovi), ale např. taky středočeský hejtman Bendl. Komunisté jsou pochopitelně proti. Předseda Filip prohlásil, že „majetek církví vznikl odvodem desátků v historii, to znamená, že to platili vždycky lidé“. To je objevné, doposud jsem si myslel, že to byla zvířátka. Nekatolické církve u nás existují někdy od roku 1782 (Toleranční patent byl vydán o rok dříve) a nekatolíci nedostávali žádné „desátky“, nýbrž naopak museli zpočátku přispívat i na provoz katolické církve. Úroveň historického vědomí našich komunistů je úděsná, přitom by stačilo se podívat na internet. Kardinál Vlk mluví jako o vstřícném a velkorysém kroku o rozhodnutí katolické církve poskytnout z těch 83 miliard Kč (což je v drtivé většině případů náhrada za konfiskovaný katolický majetek) nemalou částku nekatolickým církvím. Odvrácenou stránkou problému je, že protestantské církve by se s tímto ateistickým státem, státem Klausů, Zahradilů, Paroubků a Filipů, při troše snahy nemusely příliš bavit, kdyby se pokusily financovat svůj provoz, nesrovnatelně méně náročný než je ten katolický, z vlastních zdrojů. Pro spravedlnost je třeba podotknout, že premiér Topolánek i vláda projevili maximum dobré vůle: pokud dohoda padne, nebude to jejich vinou. Sociálně demokratickým řečem o tom, že kdyby vláda dohodu vypracovala po dohodě s nimi, byla by v parlamentu snadno průchodná, nevěřím. Paroubek nemůže v tak zásadní a pro silnou ateistickou a nacionalistickou část ČSSD nepřijatelné věci ustoupit od své ostře konfrontační politiky. Mohl by se jen nedohodnout a pak to svést na Topolánka.

Podle agentury CVVM si 58% lidí u nás myslí, že se vláda málo stará o sociální situaci lidí. Podle STEM, jak jsme už psali, se 70% respondentů obává zhoršení své životní úrovně v důsledku reformy veřejných financí. Lidé si zřejmě představují státní rozpočet jako zázračný strojek, do nějž se vhodí pětikoruna a vypadne miliarda. Stát může vydat jen to, co vybere na daních (pokud se nechce dál zadlužovat), a hrozně by mne zajímalo, kolik lidí u nás (a to nejen nenáviděných boháčů, ale i drobných podnikatelů a těch, kteří si porůznu přivydělávají), může s čistým svědomím říci: zdanil jsem všechno, co jsem měl. Stálo by to za průzkum CVVM nebo STEM, bohužel by k tomu agentury potřebovaly středověké mučící nástroje a poradce z padesátých let minulého století. V té souvislosti je taky velmi zajímavé to, co zase pro MfD udělala agentura Median. Lidé měli určit, který politik je nejvíc zklamal a kdo je naopak příjemně překvapil. S těmi, co zklamali, nebyl problém (byli to všichni), zato na otázku po příjemném překvapení odpověděla skoro polovina dotázaných „nikdo“. Zdá se, že politici nedorostli svému lidu. Snad by bylo dobré vzít aspoň trošku v potaz i tezi: jaký národ, takoví politici. Proč lidé tak samozřejmě předpokládají, že se v jejich středu najde někdo, kdo je bude všestranně převyšovat? Navíc průzkum jde po věcech přece jen vnějškových (hrubé vyjadřování, osobní problémy) a např. vůči Topolánkovi je podle mého názoru dost nespravedlivý. Musím se přiznat, že mne Topolánek v lecčems příjemně překvapil. A konečně zase Právo se pozastavuje nad tím, že si politici zmrazili platy, ale vydělají úpravou daní. Politici by podle lidových představ, z nichž Právo tradičně vychází, měli ještě platit za to, že lid jim, takovým darebákům, dovolí zabývat se tak nesmyslnou činností, kterou by prostý člověk z ulice zvládl levou rukou. Tyto lidové představy jsou jakýmsi reziduem nevolnického vztahu k „pánům“ – přičemž směšné je to, že ty „pány“ si lid sám zvolil.

Petr Uhl vyčítá v Právu ODS a „dalším podobným stranám“, že soustavně nepečují o bezdomovce a vyžívají se ve spektakulárních akcích jako je odměna pro jednoho z nich, který před vánocemi zachránil život odloženému novorozeněti. Petr Uhl zřejmě vychází z představy, že drtivá většina bezdomovců se celá třese na práci, a žijí tak, jak žijí, jen proto, že jim stát ovládaný „demokratickou pravicí“ není schopen poskytnout odpovídající zaměstnání. Ve skutečnosti drtivá většina těch lidí žije tak, jak žije, protože jim ten způsob života vyhovuje a líbí se jim a jsou kvůli tomu schopni nést i jeho stinné stránky (zejména nedostatek „finančních zdrojů“). Pomoc od státu by samozřejmě vděčně přijali, ale ne za tu cenu, že budou makat. Takže nezbývá než je pak k té práci brutálními prostředky donutit. A jsme tam, odkud jsme se v listopadu 1989 vyhrabali.

Tamtéž píše Alexandr Mitrofanov s jakýmsi uznáním o tom, že „u nás není Amerika ani Rusko s jejich propastnými rozdíly mezi lidmi“. Je hezké, že v Právu teď k Americe přidávají i Rusko, to se za mého mládí nesmělo. Jen bych řekl, že ty „propastné rozdíly“ jsou v Rusku a v Americe jaksi rozdílně nastaveny, pokud jde o tu dolní hranici. Pro člověka, který je zvyklý koukat se svým bližním do kapsy a vadí mu jejich plná nesrovnatelně víc než jeho poloprázdná, ovšem dolní hranice nehraje roli.

A do třetice všeho dobrého další autor Práva, nezávislý politolog z Lidového domu Lukáš Jelínek. Ten jde tak daleko, že by „církvím“ dokonce přiznal veřejnoprávní status (pamatuji si, jak mi podobným způsobem sděloval v srpnu 1968, krátce před ruskou invazí, v Alpbachu jakýsi mladičký reformní komunistický aparátčík s vytřeštěnýma očima nad vlastní smělostí, že je pro svobodu a dokonce i pro antikomunistické názory). „Církve“ by si ho ovšem měly zasloužit: „Dokud nezabojují o svoji prestiž, dokud neopustí pohodlné závětří kostelů a nezačnou přispívat do společenské debaty v řadě oblastí, budou mnohými pokládány za nadbytečný mezičlánek mezi člověkem a vírou.“ Řekl bych, že o tom, jak „církve“ bojují o svou prestiž, ví pan Jelínek v podstatě prd. Nejen proto bych mu doporučoval, kdyby se místo reformy „církví“ věnoval reformě své ČSSD.

Právo přineslo rovněž krajně zajímavý rozhovor s Putinovým poradcem Jastržemským, o jehož návštěvě v Praze jsme tu už psali. Celkový dojem je jednoznačný: nad obludnou drzostí toho ruského papaláše se jednomu tají dech. Bylo to silné kafe i na oba novináře, kteří rozhovor pořizovali, Jiřího Roškota a Alexandra Mitrofanova, kteří rozhodně nepatří k žádným „rusofobům“, spíš naopak. K rozhovoru se vrátíme rozsáhlejším textem.

Papež tradičně požehnal milionům věřících na celém světě a při té příležitosti se vyjádřil ke globálnímu oteplování, chudobě a konfliktům ve světě. Je pozoruhodné, jak se institut papeže stává něčím velmi podobným OSN s jeho prázdnotou a bezmocností. Benedikta XVI. je mi upřímně líto, přečetl jsem jeho studii, která zavdala muslimům příležitost k zuřivým protestům, byl to pozoruhodný text, člověk nemusel se vším souhlasit, ale musel o mnohém přemýšlet. Připadá mi ho pro ten úřad škoda.

V MfD vyšel rozhovor s Jánem Čarnogurským. Znám pana Čarnogurského ještě z dob disentu, nikdy předtím na mne však nepůsobil tak intenzivně jako Marťan. Jeho zjevné rusofilství, stejně jako očekávání, že se Slovensko v bezprostřední budoucnosti vyrovná s „maďarskou výzvou“ („tak, že jim neustoupíme“) je pro mne šokující: vidí věci úplně opačně jako já, měli by se ve vlastním zájmu snažit s Maďary nějak smířit a vyrovnávat se s ruskou výzvou. Jinak je Rusové zase slupnou, a to možná ještě dřív než nás. Problém je, že panu Čarnogurskému by to třeba nevadilo (zvláště budou-li se Rusové při konzumaci Slovenska dost horlivě křižovat).

Pod titulkem „Nečas ordinuje důchodcům půst“, se do ministra opírá „stínový ministr školství“ a jeden z mimořádně plodných sociálnědemokratických škrabáků Jiří Havel (aktivnější je snad už jen pan Paroubek). Nevím, proč mají být noviny zaplavovány takovými hovadinami (pro spravedlnost musím říci, že texty např. ministra Římana bývají často kongeniální). Doporučoval bych zřídit tiskovinu zvanou Papalášoviny, která by se podobně jako deník Metro rozdávala zadarmo a kde by si politici posedlí touhou literárně se vyřádit mohli vyřizovat své účty. Na její provoz by měli přispívat všichni, kteří výskytem takových textů v normálních novinách trpí, já jsem taky ochoten, jak se říká, pustit chlup. A noviny nechme těm, kteří jejich činnost z odstupu posuzují.

Pátek 28. prosince
K vraždě Bénazír Bhuttové se nechci meritorně vyjadřovat, nejsem odborník na poměry v té oblasti. Jen se jako laik nemůžu zbavit zcela obecného, mlhavého a zároveň děsivého dojmu (který ovšem s vraždou nijak bezprostředně nesouvisí), že se USA nechtěně pokoušejí zavedením dokonalé demokracie anglosaského střihu Pákistán zničit.

25. prosince se konalo slavnostní položení základního kamene k pomníku Milady Horákové. Akce se zúčastnil i komunistický poslanec Ransdorf, který Horákovou prohlásil za českou vlastenku a socialistku. Myslím, že to není až tak nelogické. Tématu se týká včerejší glosa.

Místopředsedkyně PS Němcová bude mít problém s tím, jak se stát chce vyrovnat s církvemi. Řekl bych, že paní místopředsedkyně Němcová má spíš problém s Topolánkem (a nemá problémy s Klausem). V té souvislosti mi nezbývá než přiznat, že jsem loni na podzim v souvislosti s kongresem ODS fatálně špatně odhadl situaci. Zdálo se mi, že paní Němcové o něco jde (předčasné volby), jen si to netroufá říci. Teď bych řekl, že tenkrát o něco šlo spíš Topolánkovi.

Hradčanské náměstí zavážejí sněhem importovaným ze Šumavy, neboť se tam bude konat jakýsi závod seriálu Tour de Ski. Přízračnou blbost této akce už kritizovali v Právu, v tomhle případě se připojuji.

Víc než reprezentativní skupina poslanců ČSSD spolu se spřízněnými dušemi z KSČM se obrátila na Ústavní soud s žádostí o zrušení zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Obávají se, že může vzniknout instituce, která by mohla politicky ovlivňovat výklad dějin – co jiného ale dělají skoro všechny hlavní české historické instituce a skoro všichni čeští historici např. v záležitosti s etnickými čistkami po roce 1945, než že přisluhují českým nacionalistům od KSČM po ODS! To je najednou starosti! Přiznávám, že se zákonem, který zřizuje státní instituci pro bádání mj. o období komunistické diktatury může mít ÚS problém (ale je AV ČR, bašta českých nacionalistů, něco podstatně jiného? Ať tedy zruší i ji!). Nehorázné jsou ovšem řeči okolo: komunistický režim se prý od projevů diktatury postupně oprošťoval, což platí o šedesátých letech i o normalizaci. Výkon státní moci v tomto období nelze zjednodušeně ztotožňovat s totalitními metodami zejména první poloviny 50. let. Zdá se, že tu vzniká budoucí státní doktrína pro období společné vlády ČSSD a KSČM. K tématu se vrátíme.

Ruské úřady zakázaly reklamu, v níž se tvrdí, že děda Mráz (vynález bolševiků) neexistuje. Zdůvodňují to tím, že diskredituje rodiče, kteří dětem tvrdí opak. Elity putinovského Ruska, jak vidět, odvrhly již Marxe, Engelse, Lenina, a v poslední době se zdá, že dokonce i Stalina, ale děda Mráz zůstává nedotknutelným. Měli by mu věnovat mausoleum na Rudém náměstí, až se konečně rozhodnou vycpanou Leninovu mrtvolu normálně pohřbít.

Pražský magistrát má problém: zoufale hledá bezdomovce, který zachránil život novorozeněti, chce ho totiž odměnit. Zdá se, že dotyčný o to dvakrát moc nestojí. Buď je to stoupenec Petra Uhla, přesvědčený, že otázku bezdomovectví je třeba řešit zásadně a globálně, nebo je šťastný tak, jak je, a prostě jim na to (jedno slovo zabaveno).

Ruský velvyslanec Fedotov předal Klausovi Putinovu cenu. Tomu, že ji Klaus obdržel, jsme před časem věnovali glosu. Tentokrát, protože šlo jen o setkání s velvyslancem, nemluvil český prezident rusky furt (jako když lezl v Moskvě někam Putinovi), ale jenom z poloviny. Pan prezident umí citlivě rozlišovat váhu osobností, s nimiž přichází do styku.

Putinova administrativa (podle Petry Procházkové v LN) prý poskytla instrukce pro oficiózní učebnici „Dějiny Ruska“, kodifikované nyní ruským ministerstvem školství. Týkaly se mj. i osoby J. V. Stalina, kterou pokyny hodnotily kladně, protože „upevnil moc“. Jeho největší chybou údajně bylo, že nepochopil nutnost soukromého vlastnictví. To je, řekl bych, vtip roku. Škoda, že instrukce byly zjevně na poslední chvíli změněny, protože výsledný produkt už chválu Stalina neobsahuje. Chválí jenom Putina, a ten má, přiznejme si to otevřeně, zatím ještě pořád ke Stalinovi daleko.

Včera jsem slíbil, že se ještě vrátím ke Klausovu rozhovoru pro Primu, respektive k tomu, jak tam účtuje se svým prezidentským protikandidátem Švejnarem. Učinil jsem tak dnešní glosou.

Sobota 29. prosince
Václav Klaus by měl do 17. ledna rozhodnout o tom, zda jmenuje nebo nejmenuje justičního čekatele Petra Langra soudcem, a pokud ho nejmenuje, zdůvodnit, proč. Langer zůstal nakonec sám z osmi čekatelů, kteří si stěžovali na to, že je Klaus kvůli věku nejmenoval. Šest žaloby vzdalo a byli jmenováni, sedmá postižená (pokud se dobře pamatuji) se nakonec rozhodla na jmenování soudkyní rezignovat. Pokud prezident nevyhoví rozhodnutí pražského městského soudu, nemůže se mu nic stát, protože je ze zákona (a Václav Klaus nejen ze zákona) totálně nezodpovědný. Ke zprávě bych se rád vrátil, neudělám to ovšem na Silvestra, považuji věc za zcela zásadní. Předběžně jen konstatuji, že pan Langer prokázal zcela mimořádnou dispozici k výkonu soudcovské funkce.

Křesťané pochodovali Prahou a protestovali proti potratům. Tyto iniciativy (podporu nacházejí hlavně mezi katolíky) mají např. proti protestům ochránců přírody proti hubení kožešinových zvířat jednu velkou výhodu: účastníci na nikoho nevystrkují holé zadnice (je na to ostatně taky moc zima). Je možné, že by potraty měly být posuzovány přísněji, než se u nás děje, ale fundamentalistický přístup k „ochraně života od početí“ je podle mne fanatický a nelidský.

Paroubkovi se zjevně podařilo vnutit svému prezidentskému kandidátovi Švejnarovi za spolupracovníka někdejšího šéfa ČSS Vyvadila. Jeho statut není jasný, Švejnar se domnívá, že s ním pouze koordinuje, přičemž Vyvadil není členem jeho týmu, hlaváči z ČSSD jsou naproti tomu údajně přesvědčení, že pan Vyvadil je členem Švejnarova týmu. Obávám se, že v této věci (kdo je a kdo není členem jeho týmu) tahá pan Švejnar za kratší konec.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.