Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996
28.4.2024 | Svátek má Vlastislav
UDÁLOSTI: Z posledních dnů
3.4.2007
Pátek 30. března
Málokdy byla česká politická scéna tak nezajímavá jako v těchto dnech. K případu vicepremiéra Čunka se už nedá říci nic zajímavého: přešel do stádia vleklého přetlačování mezi vládou a opozicí a může v něm setrvat pokud ne do konce světa, tak aspoň až do příštích voleb (nebo do případného vynesení rozsudku). Topolánek Čunka neodvolá, zelení nepostaví jeho odvolání jako ultimátum (vedlo by to k pádu vlády), lidovci svému předsedovi nedají konsilium abeundi, a že by se do případu vneslo nějaké nové překvapivé světlo, není příliš pravděpodobné. Aféra s odposlechy se váže na zveřejnění Kubiceho zprávy těsně před parlamentními volbami a vypadá jako nenáležitá reakce na nenáležitý podnět. Síly obou soupeřů, vlády i opozice, jsou vyrovnané. Vláda nic neprosadí a opozice vládu neohrozí. Zkrátka otrava. Novináři nemají nic na práci a krátí si čas pronásledováním fotbalistů.
Živo je jen kolem americké základny v ČR a Polsku. Protože i tady platí, že vláda ji nemůže prosadit a opozice nemůže zabránit tomu, aby o ní vláda jednala, klade si vláda podmínky, které vlastně podmínkami ani nejsou (informuje Američany o své snaze začlenit radar do protiraketové obrany NATO) a ministr Schwarzenberg vyjadřuje přání, aby Američané potvrdili spojenectví s ČR a dali ČR v souvislosti se zřízením základny bezpečnostní záruky. Rakousko, Německo, levice v EU a Javier Solana se rozhodly dělat ČR a Polsku problémy. Polská vláda je stabilnější, Polsko je silnější a na vyhrožování málo citlivé, takže trvá na svém. ČR se pokouší lavírovat, a to vyvolává zájem Moskvy. Vládní list Izvěstija s uspokojením konstatuje, že Praha „neposlouchá Američany úplně ve všem“ (vzpomeňme si na dobu, kdy podobně pochvalným tónem psalo Právo, tedy Rudé právo, o některých kverulantských zemích západního světa, je to něco, za co by se česká veřejnost a česká politika měly stydět, bohužel na to asi nemají), pochvaluje si, jak je Evropa rozdělena a upozorňuje na to, že podobně jako se teď prý USA snaží izolovat svou raketovou obranou Putinovo Rusko, se snažil prezident Wilson izolovat bolševické Rusko po první světové válce, Je to nepřímé, ale výmluvné přihlášení se k bolševickým tradicím: Rusko se pomalu, ale jistě vrací k brežněvovské politice a např. postkomunistická ČR je na to zoufale nepřipravena. Schramstnou nás znovu? Česká politika je rozdělena půl na půl, přičemž sociálním demokratům by to až tak nevadilo a komunisté jsou jako vždy pro.
Sobota 31. března
„Výnosný byznys se státem“, tak komentuje dnešní Právo skutečnost, že politické strany dostávají od státu peníze za každý obdržený hlas ve volbách do PS. Ve skutečnosti přesně definované financování stran státem je daleko menší zlo než nekontrolovaný sponzoring, který vede k propojování politiky a ekonomiky a k deformacím politického života.
Jiří Paroubek nechce „za daného poměru sil vyvolat hlasování o nedůvěře vládě“. Počká si prý, až občané pocítí na vlastní kůži, co je vládní politika zač, a „vznikne silná společenská poptávka“ po změně. Pan Paroubek zjevně kalkuluje s tím, že každá vláda se v procesu vládnutí opotřebuje (a tato slabá vláda zvlášť rychle). Je to ta nejobyčejnější věc, která se dá očekávat. Neměl by přitom ale podceňovat odstrašující sílu, jakou na nemalou část české veřejnosti působí on a lidé kolem něho (dr. Rath). A taky na to, že jde o závod s časem: znemožní se dřív Topolánek u veřejnosti, nebo Paroubek u svých spolustraníků? Sjezd ČSSD naznačil, že proces Paroubkova sebeznemožňování ve vlastních řadách už začíná.
Zatím Právo a ČSSD pracuje na dokazování, že zelení nejsou zelení autenticky (dnešní rozhovor A. Kramera s místopředsedou SZ Liškou je v tomto směru mistrovské dílo). ČSSD považuje z pochopitelných důvodů Stranu zelených za Achillovu patu koalice. Je to taková pravda, jako že se koaliční vláda vládnutím opotřebuje. Může to vyjít, ale nemusí. Život bývá zlomyslný.
V Bruselu se rozpoutal boj za slivovici. V nařízení o označování alkoholu se slivovice definuje jako nápoj, do něhož se přidává potravinářský líh. Zatímco u nás se slivovice vyrábí destilací švestek a líh se do ní prý nepřidává. Nejsem odborník na otázky EU a přiznávám se, že jako laikovi mi smysl podobných nařízení a předpisů uniká. To nemají nic důležitějšího na práci, než (mj.) definovat výrobu slivovice? Slivovice je ovšem v dobrých rukou, bije se o ni klerikální europoslanec Březina, který před časem vyrval ze špinavých pracek Bernda Posselta olomoucké syrečky, jež nám chtěl zpupný sudeťák zkonfiskovat (o čemž jsme referovali). K tématu se možná ještě vrátíme.
Rusové navrhují zřízení společné protiraketové základny (zjevně Rusko – NATO) na ruském území za předpokladu, že Američané něco podobného nepořídí v Polsku a ČR. Vyplývá to z toho, co řekl „nejmenovaný vysoce postavený úředník ministerstva zahraničí v Moskvě“ (cituji z dnešního Práva; nejmenovaný vysoký úředník je bytost podobně mýtická jako neznámý voják. Předpokládám, že má na ruském ministerstvu zvláštní kancelář se zazděnými dveřmi). Neznámý úředník mj. prohlásil: „Na začátku se musíme shodnout na tom, jaké hrozby vlastně existují.“ K této zprávě se rozhodně vrátíme, neznámý úředník má totiž do slova a do písmene pravdu.
Rovněž v Právu si Michal Pocházka pochvaluje jakýsi americký film o válce v Tichomoří, který se prý na první pohled opatrně strefuje do nabubřelé vlastenecké rétoriky a hlavně známého symbolu amerického vítězství, kterým byla fotografie pětice vojáků vztyčujících v roce 1945 na Iwodžimě standartu Spojených států. Souhlasím s ním, bylo už na čase, mě a mé vrstevníky totiž od malička krmili nabubřelou americkou vlasteneckou rétorikou a hlavně symbolem amerického vítězství, fotografií pětice amerických vojáků, jak na Iwodžimě na budově místního Reichstagu vztyčují (jedno)hvězdnatý prapor. Ještě že tu bylo Právo (tehdy ještě Rudé), které tuto nabubřelou symboliku neustále uvádělo na opravou míru!
Podle MfD prý i Maďaři pochybují o účelnosti protiraketové základny v Polsku a v ČR. MfD se odvolává na ještě neotištěný rozhovor s maďarským premiérem Gyurcsányem (nikoli Gyurcsánym, ale MfD považuje komolení maďarských jmen zjevně za profesionální povinnost) pořízený ještě před Topolánkovou návštěvou. Asi to nebude tak horké, protože po Topolánkově ujištění, že vláda ČR hodlá o základně jednat na půdě NATO i s Rusy, Gyurcsány prohlásil, že české stanovisko je velmi korektní a že Varšava i Praha mají právo uzavřít dvoustrannou smlouvu o zapojení do amerického systému protiraketové obrany. Že ovšem – protože jde o společnou věc, týkající se celého (evropského) prostoru, jejímž cílem je obrana Evropy - je pochopitelný i nárok na konzultace v NATO. (Cituji dle maďarských novin.)
Městská část Praha 1 má problém: na tzv. Kozím plácku měla být vztyčena socha Sigmunda Freuda. 160 místních obyvatel se spontánně postavilo proti. Správně! Byl to Němec (totiž Rakušan, ale Rakušan je jen zakuklený Němec). To, že byl zároveň Žid, je podle mého odhadu pro část protestujících polehčující okolnost, ale nedostatečná, pro další část přitěžující a největší část vůbec neví, kdo to Sigmund Freud byl.
Pondělí 2. dubna
Zprávou číslo jedna je nepochybně Paroubkova výhružka, že zváží své odstoupení z předsednické funkce v ČSSD, pokud se v rozhovoru s místopředsedy Sobotkou a Škromachem neujistí o jejich plné loajalitě. Vyčítá jim, že nepodporují dost horlivě jeho reformní plán, jehož podstatou je, jak jsem vyrozuměl, větší feminizace ČSSD. Pan Paroubek se chová jako primadona a zjevně si to ještě může dovolit, protože na jeho místo se zatím nikdo dost energicky netlačí. Nicméně jeho postoj svědčí jednak o tom, že ČSSD zasáhla tři čtvrtě roku po volbách povolební kocovina, jednak o tom, že osobní zvláštnosti pana Paroubka si v ničem nezadají s osobními zvláštnostmi pana Topolánka a pana Čunka. Ke zprávě se přirozeně ještě vrátíme.
Jiří Čunek je neštěstím své strany, Topolánkovy vlády i České republiky. Poté, co se jeho žertování o opálených lidech stalo předmětem široké a nepříjemné politické debaty, prohlásil, že výrok nebyl určen ke zveřejnění (mluvil v redakci Blesku se čtenářem Blesku) a že nemluvil k národu, ale k politikům. Člověk, který si pouští pusu na špacír v redakci bulvárního média a předpokládá, že se to ututlá, je zralý pro psychiatrické vyšetření. Přitom je jedno, k jakému publiku se obrací. Ostatně, jak se může někdo obrátit soukromě k politikům (ne k nějakému jednotlivému, ale k politikům všeobecně)? Čunkovy aktivity nabývají takové povahy, že se pro Stranu zelených stává politicky neúnosným ho byť jen tolerovat. I v KDU-ČSL se zdvihá jakýsi neklid. Položí koalice Čunka nebo Čunek koalici? Pravděpodobnější je přece jen první varianta.
V Právu rozmazávají rozhovor s ministrem Schwarzenbergem, který jsme tu komentovali, a tvrdí, že v česko-německé deklaraci se nevyskytuje termín vyhnání. Přitom připouštějí, že v německé verzi se vyskytuje termín Vertreibung. Schwarzenberg poskytl rozhovor pochopitelně německy, takže říkal Vertreibung a držel se textu deklarace. V české verzi deklarace tomu odpovídá „vyhánění“, takže není pravda, že by se tam mluvilo jen o „odsunu“.
V Právu si zjišťovali jazykové vybavení poslanců PS. Nejlépe jsou na tom zelení (strana intelektuálů), pozoruhodné je vybavení poslanců ČSSD: nejvíce jich umí rusky (v minulosti se jim to hodilo a možná se jim to bude hodit i v budoucnosti), dva se mohou dokonce pochlubit tím, že hovoří plynně slovensky. To je spolehlivý základ pro modernizaci, na níž pracuje předseda Paroubek.
Zdá se, že ruský „neznámý poslanec“ (přesněji řečeno nejmenovaný vysoký představitel ministerstva zahraničí) zatím ještě nefunguje bezchybně. Ministerstvo totiž kategoricky dementovalo jeho výroky ohledně společné rusko-americká protiraketové základny. „Vyjádření neodpovídá skutečnosti a absolutně neodráží ruskou pozici v problematice protiraketové obrany.“ Zřejmě bude ještě nutno doladit některé technické parametry zařízení.
Málokdy byla česká politická scéna tak nezajímavá jako v těchto dnech. K případu vicepremiéra Čunka se už nedá říci nic zajímavého: přešel do stádia vleklého přetlačování mezi vládou a opozicí a může v něm setrvat pokud ne do konce světa, tak aspoň až do příštích voleb (nebo do případného vynesení rozsudku). Topolánek Čunka neodvolá, zelení nepostaví jeho odvolání jako ultimátum (vedlo by to k pádu vlády), lidovci svému předsedovi nedají konsilium abeundi, a že by se do případu vneslo nějaké nové překvapivé světlo, není příliš pravděpodobné. Aféra s odposlechy se váže na zveřejnění Kubiceho zprávy těsně před parlamentními volbami a vypadá jako nenáležitá reakce na nenáležitý podnět. Síly obou soupeřů, vlády i opozice, jsou vyrovnané. Vláda nic neprosadí a opozice vládu neohrozí. Zkrátka otrava. Novináři nemají nic na práci a krátí si čas pronásledováním fotbalistů.
Živo je jen kolem americké základny v ČR a Polsku. Protože i tady platí, že vláda ji nemůže prosadit a opozice nemůže zabránit tomu, aby o ní vláda jednala, klade si vláda podmínky, které vlastně podmínkami ani nejsou (informuje Američany o své snaze začlenit radar do protiraketové obrany NATO) a ministr Schwarzenberg vyjadřuje přání, aby Američané potvrdili spojenectví s ČR a dali ČR v souvislosti se zřízením základny bezpečnostní záruky. Rakousko, Německo, levice v EU a Javier Solana se rozhodly dělat ČR a Polsku problémy. Polská vláda je stabilnější, Polsko je silnější a na vyhrožování málo citlivé, takže trvá na svém. ČR se pokouší lavírovat, a to vyvolává zájem Moskvy. Vládní list Izvěstija s uspokojením konstatuje, že Praha „neposlouchá Američany úplně ve všem“ (vzpomeňme si na dobu, kdy podobně pochvalným tónem psalo Právo, tedy Rudé právo, o některých kverulantských zemích západního světa, je to něco, za co by se česká veřejnost a česká politika měly stydět, bohužel na to asi nemají), pochvaluje si, jak je Evropa rozdělena a upozorňuje na to, že podobně jako se teď prý USA snaží izolovat svou raketovou obranou Putinovo Rusko, se snažil prezident Wilson izolovat bolševické Rusko po první světové válce, Je to nepřímé, ale výmluvné přihlášení se k bolševickým tradicím: Rusko se pomalu, ale jistě vrací k brežněvovské politice a např. postkomunistická ČR je na to zoufale nepřipravena. Schramstnou nás znovu? Česká politika je rozdělena půl na půl, přičemž sociálním demokratům by to až tak nevadilo a komunisté jsou jako vždy pro.
Sobota 31. března
„Výnosný byznys se státem“, tak komentuje dnešní Právo skutečnost, že politické strany dostávají od státu peníze za každý obdržený hlas ve volbách do PS. Ve skutečnosti přesně definované financování stran státem je daleko menší zlo než nekontrolovaný sponzoring, který vede k propojování politiky a ekonomiky a k deformacím politického života.
Jiří Paroubek nechce „za daného poměru sil vyvolat hlasování o nedůvěře vládě“. Počká si prý, až občané pocítí na vlastní kůži, co je vládní politika zač, a „vznikne silná společenská poptávka“ po změně. Pan Paroubek zjevně kalkuluje s tím, že každá vláda se v procesu vládnutí opotřebuje (a tato slabá vláda zvlášť rychle). Je to ta nejobyčejnější věc, která se dá očekávat. Neměl by přitom ale podceňovat odstrašující sílu, jakou na nemalou část české veřejnosti působí on a lidé kolem něho (dr. Rath). A taky na to, že jde o závod s časem: znemožní se dřív Topolánek u veřejnosti, nebo Paroubek u svých spolustraníků? Sjezd ČSSD naznačil, že proces Paroubkova sebeznemožňování ve vlastních řadách už začíná.
Zatím Právo a ČSSD pracuje na dokazování, že zelení nejsou zelení autenticky (dnešní rozhovor A. Kramera s místopředsedou SZ Liškou je v tomto směru mistrovské dílo). ČSSD považuje z pochopitelných důvodů Stranu zelených za Achillovu patu koalice. Je to taková pravda, jako že se koaliční vláda vládnutím opotřebuje. Může to vyjít, ale nemusí. Život bývá zlomyslný.
V Bruselu se rozpoutal boj za slivovici. V nařízení o označování alkoholu se slivovice definuje jako nápoj, do něhož se přidává potravinářský líh. Zatímco u nás se slivovice vyrábí destilací švestek a líh se do ní prý nepřidává. Nejsem odborník na otázky EU a přiznávám se, že jako laikovi mi smysl podobných nařízení a předpisů uniká. To nemají nic důležitějšího na práci, než (mj.) definovat výrobu slivovice? Slivovice je ovšem v dobrých rukou, bije se o ni klerikální europoslanec Březina, který před časem vyrval ze špinavých pracek Bernda Posselta olomoucké syrečky, jež nám chtěl zpupný sudeťák zkonfiskovat (o čemž jsme referovali). K tématu se možná ještě vrátíme.
Rusové navrhují zřízení společné protiraketové základny (zjevně Rusko – NATO) na ruském území za předpokladu, že Američané něco podobného nepořídí v Polsku a ČR. Vyplývá to z toho, co řekl „nejmenovaný vysoce postavený úředník ministerstva zahraničí v Moskvě“ (cituji z dnešního Práva; nejmenovaný vysoký úředník je bytost podobně mýtická jako neznámý voják. Předpokládám, že má na ruském ministerstvu zvláštní kancelář se zazděnými dveřmi). Neznámý úředník mj. prohlásil: „Na začátku se musíme shodnout na tom, jaké hrozby vlastně existují.“ K této zprávě se rozhodně vrátíme, neznámý úředník má totiž do slova a do písmene pravdu.
Rovněž v Právu si Michal Pocházka pochvaluje jakýsi americký film o válce v Tichomoří, který se prý na první pohled opatrně strefuje do nabubřelé vlastenecké rétoriky a hlavně známého symbolu amerického vítězství, kterým byla fotografie pětice vojáků vztyčujících v roce 1945 na Iwodžimě standartu Spojených států. Souhlasím s ním, bylo už na čase, mě a mé vrstevníky totiž od malička krmili nabubřelou americkou vlasteneckou rétorikou a hlavně symbolem amerického vítězství, fotografií pětice amerických vojáků, jak na Iwodžimě na budově místního Reichstagu vztyčují (jedno)hvězdnatý prapor. Ještě že tu bylo Právo (tehdy ještě Rudé), které tuto nabubřelou symboliku neustále uvádělo na opravou míru!
Podle MfD prý i Maďaři pochybují o účelnosti protiraketové základny v Polsku a v ČR. MfD se odvolává na ještě neotištěný rozhovor s maďarským premiérem Gyurcsányem (nikoli Gyurcsánym, ale MfD považuje komolení maďarských jmen zjevně za profesionální povinnost) pořízený ještě před Topolánkovou návštěvou. Asi to nebude tak horké, protože po Topolánkově ujištění, že vláda ČR hodlá o základně jednat na půdě NATO i s Rusy, Gyurcsány prohlásil, že české stanovisko je velmi korektní a že Varšava i Praha mají právo uzavřít dvoustrannou smlouvu o zapojení do amerického systému protiraketové obrany. Že ovšem – protože jde o společnou věc, týkající se celého (evropského) prostoru, jejímž cílem je obrana Evropy - je pochopitelný i nárok na konzultace v NATO. (Cituji dle maďarských novin.)
Městská část Praha 1 má problém: na tzv. Kozím plácku měla být vztyčena socha Sigmunda Freuda. 160 místních obyvatel se spontánně postavilo proti. Správně! Byl to Němec (totiž Rakušan, ale Rakušan je jen zakuklený Němec). To, že byl zároveň Žid, je podle mého odhadu pro část protestujících polehčující okolnost, ale nedostatečná, pro další část přitěžující a největší část vůbec neví, kdo to Sigmund Freud byl.
Pondělí 2. dubna
Zprávou číslo jedna je nepochybně Paroubkova výhružka, že zváží své odstoupení z předsednické funkce v ČSSD, pokud se v rozhovoru s místopředsedy Sobotkou a Škromachem neujistí o jejich plné loajalitě. Vyčítá jim, že nepodporují dost horlivě jeho reformní plán, jehož podstatou je, jak jsem vyrozuměl, větší feminizace ČSSD. Pan Paroubek se chová jako primadona a zjevně si to ještě může dovolit, protože na jeho místo se zatím nikdo dost energicky netlačí. Nicméně jeho postoj svědčí jednak o tom, že ČSSD zasáhla tři čtvrtě roku po volbách povolební kocovina, jednak o tom, že osobní zvláštnosti pana Paroubka si v ničem nezadají s osobními zvláštnostmi pana Topolánka a pana Čunka. Ke zprávě se přirozeně ještě vrátíme.
Jiří Čunek je neštěstím své strany, Topolánkovy vlády i České republiky. Poté, co se jeho žertování o opálených lidech stalo předmětem široké a nepříjemné politické debaty, prohlásil, že výrok nebyl určen ke zveřejnění (mluvil v redakci Blesku se čtenářem Blesku) a že nemluvil k národu, ale k politikům. Člověk, který si pouští pusu na špacír v redakci bulvárního média a předpokládá, že se to ututlá, je zralý pro psychiatrické vyšetření. Přitom je jedno, k jakému publiku se obrací. Ostatně, jak se může někdo obrátit soukromě k politikům (ne k nějakému jednotlivému, ale k politikům všeobecně)? Čunkovy aktivity nabývají takové povahy, že se pro Stranu zelených stává politicky neúnosným ho byť jen tolerovat. I v KDU-ČSL se zdvihá jakýsi neklid. Položí koalice Čunka nebo Čunek koalici? Pravděpodobnější je přece jen první varianta.
V Právu rozmazávají rozhovor s ministrem Schwarzenbergem, který jsme tu komentovali, a tvrdí, že v česko-německé deklaraci se nevyskytuje termín vyhnání. Přitom připouštějí, že v německé verzi se vyskytuje termín Vertreibung. Schwarzenberg poskytl rozhovor pochopitelně německy, takže říkal Vertreibung a držel se textu deklarace. V české verzi deklarace tomu odpovídá „vyhánění“, takže není pravda, že by se tam mluvilo jen o „odsunu“.
V Právu si zjišťovali jazykové vybavení poslanců PS. Nejlépe jsou na tom zelení (strana intelektuálů), pozoruhodné je vybavení poslanců ČSSD: nejvíce jich umí rusky (v minulosti se jim to hodilo a možná se jim to bude hodit i v budoucnosti), dva se mohou dokonce pochlubit tím, že hovoří plynně slovensky. To je spolehlivý základ pro modernizaci, na níž pracuje předseda Paroubek.
Zdá se, že ruský „neznámý poslanec“ (přesněji řečeno nejmenovaný vysoký představitel ministerstva zahraničí) zatím ještě nefunguje bezchybně. Ministerstvo totiž kategoricky dementovalo jeho výroky ohledně společné rusko-americká protiraketové základny. „Vyjádření neodpovídá skutečnosti a absolutně neodráží ruskou pozici v problematice protiraketové obrany.“ Zřejmě bude ještě nutno doladit některé technické parametry zařízení.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
