Úterý 27. března
Koaliční partneři úpěnlivě prosí předsedu KDU-ČSL Čunka, aby až do té doby, než se mu podaří prokázat nevinu, odstoupil ze svých vládních funkcí. Čunkovi se pochopitelně nechce (bylo by to vykládáno přinejmenším jako nejistota ohledně vlastní viny, faktický návrat je ve hvězdách, policie to může vyšetřovat dva roky a pak případ uzavřít pro nedostatek důkazů (což není žádné „očištění“, nýbrž jen konstatování: bohužel se nám nepodařilo Vás usvědčit). A premiér Topolánek s vicepremiérem Bursíkem mohou Čunka jen prosit, i když dejme tomu naléhavě: KDU-ČSL zatím stojí za svým předsedou a bez KDU-ČSL je tato vláda v koncích.

Zdá se, že klid v ČSSD hned tak nezavládne. Hulinský a Paroubek si vyměňují roztomilosti, místopředseda Škromach (člověk coby vnitřní opozice velmi šikovný) zároveň přirovnal i nepřirovnal Paroubkova neoficiálního šéfporadce Tvrdíka k Šloufovi. Předseda ČSSD si napříště bude muset průběžně dělat pořádek ve vlastní straně a nebude mít dost klidu k tvořivé práci (tj. k frontálním útokům na vládní koalici).

C. a k. úřední politolog ČSSD Lukáš Jelínek v dnešním Právu píše: „Zvolení Martina Starce šéfem stranických kontrolorů a šedesát procent hlasů pro předsedu Paroubka napovídá, že sociální demokracie bude sotva moci být dále označována za nástroj umanutého diktátora.“ Vida, jak se všechno zlé dá obrátit k dobrému: ve skutečnosti umanutý diktátor sice v čele ČSSD zůstává, ale dostal do kožichu a bude to mít napříště o něco těžší. Což je samozřejmě dobře.

Podle francouzského deníku Le Figaro rozmístění amerických antiraket na „ruském zadním dvorku“ („l´arriere-cour russe“, čímž se myslí též Polsko a ČR) potvrzuje, že Rusko ztrácí kontrolu nad svým bezpečnostním prostorem. Máme to v EU a v NATO vykutálené spojence. Stejně, jako nás v roce 1938 brali jako Hitlerův zadní dvorek, berou nás teď jako Putinův. A Právo se samozřejmě škodolibě raduje.

V Mladé frontě Dnes (a předtím už na serveru iDnes) vyšel velký článek o masakrech německého obyvatelstva na Žatecku (o věci se psalo už před časem, protože se německý soud obrátil z podnětu jednoho nedobrovolného účastníka událostí na českou policii se žádostí, aby přešetřila bestiální vraždu několika německých dětí. Je jistě dobře, že se o tom píše. Je ovšem zároveň třeba připomenout, že nejde o žádný průlom (o tzv. excesech se smí diskutovat i v rámci české oficiální doktríny, samozřejmě s tím, že je třeba vidět, že skutečným původcem zvěrstev jsou sami Němci, kteří začali). Houbeles. Je třeba psát o tom, že celý „odsun“ bylo ohavné zvěrstvo. Články a přiložená chronologie navíc obsahují věcné chyby: „odplatu na okupantech“ ne že by promíjel, ale ospravedlňoval nikoli Benešův dekret, ale zákon č. 115/1946 Sb., a v srpnu 1945 (přesněji řečeno s Postupimskou konferencí) sice v zásadě končí éra divokých odsunů, ale „Němci odcházejí“ až od ledna 1946. Komická je rovněž snaha svalovat zvěrstva na „vojenské tajné služby ovládané už komunisty“. To snad částečně sedí v případě Postoloprt. Jinak např. národní socialisté byli velmi často daleko horší a horlivější než komunisté. Česká policie se brání případ znovu vyšetřovat a je těžko se jí divit: Je třeba zásadního politického rozhodnutí, že ty věci nebyly alibistickou česko-německou deklarací vůbec uzavřeny a že je o všem třeba znovu a od začátku a opravdu otevřeně a bez nejapných vytáček hovořit. Přehrávat ty věci na policii je nedůstojné vykrucování, policie nemá žádné politické kompetence.

Všechny noviny se zevrubně zabývají prohrou českého národního družstva s Německem a následným večírkem českých fotbalistů v hotelu Praha. Způsob, jak se o tom referuje, mi připadá neuvěřitelný. Za prvé: ČR prohrála s mužstvem, které je přece jen o něco lepší, a to nejtěsnějším možným rozdílem. Nedá se pořád vyhrávat a prohrát neznamená žádnou národní katastrofu. Za druhé: večírek zpestřený alkoholem a údajnou přítomností čtyř dorot (nebo snad šesti?) je prý porušením životosprávy. To je odborná věc, nechci se do toho plést; když jsem si přečetl, jaký mají reprezentační fotbalisté denní režim, vzpomněl jsem si na svá vojenská léta za totáče. Netušil jsem, že profesionální fotbal je spojený s takovou buzerací. Ale budiž, jsou za to velmi slušně placeni, dělá se to zjevně všude ve světě a asi je to tedy k něčemu dobré. Chápu taky, že trenér musí mít u mužstva autoritu. To všechno je ale výlučně technická, nikoli morální záležitost. Co mne pobuřuje na nejvyšší míru, je ta kupa falešného pokryteckého umravňování, kterou tu navršili zejména sportovní komentátoři. Povinností profesionálního fotbalisty je hrát dobře fotbal a ne sloužit naší mládeži jako svatý obrázek. Když se to bere jinak, připisuje se věci význam, jaký vůbec nemá a ani by neměla mít (je to stejné, jako když se populárním českým hercům a hvězdám pop-music vyčítá, že za totáče nebyli předvojem politického odporu ke komunistickému režimu). Upřímně řečeno, vadilo by mi daleko víc, kdyby se naši reprezentanti byli po zápase všichni podepsali pod petici proti americkým základnám a pak šli ukázněně do hajan. To bych považoval za skutečnou prasárnu. Nevím, odkud se bere představa, že správný český špičkový sportovec musí být nekuřák, abstinent a panic (jako výjimka se trpí manželství). Neobhajuji prostituci ani opíjení, ale ani jedno, ani druhé není u nás zakázáno (zakazovat prostituci je podobná blbost jako prohibice) a pokud jde o alkohol, moje dlouholetá zkušenost praví, že bez toho, aby se člověk tu a tam namazal, se v téhle zemi nedá žít. A nemohu se zbavit dojmu, že spousta lidí klade na své slavnější, bohatší a domněle šťastnější bližní nároky, které na sebe neklade, respektive nekladla by, kdyby na to, co u nich odsuzuje, měla prachy.

V té souvislosti ještě malý legrační detail: v úvodu zmíněného utkání zapěla Helena Vondráčková německou hymnu tak, že vynechala z textu dva verše. Tím se jí podařilo ještě před začátkem utkání vnést do řad německého manšaftu, který zpíval s sebou, dosti velký zmatek. Na vítězství to bohužel nestačilo. Paní Vondráčková je ovšem zhruba mého věku a má nárok na jistou dejme tomu zapomnětlivost. Proto prosím čtenáře, aby se na stařičkou pěvkyni příliš nezlobili. A příště ať si pro jistotu vezme noty s textem.

Středa 28. března
Premiér Topolánek prohlásil, že nebude Jiřího Čunka nutit k demisi. Tím se jen prohloubí konflikt ve vládě, protože zelení se v této věci naopak radikalizují. Topolánek mluvil o mediální štvanici na Čunka, je však těžké se zbavit dojmu, že Čunek zatím nedokázal svému problému příliš čelit. Těšme se tedy na další kroky vlády kaskadérů.

Mirek Topolánek napsal do SMS, kterou odbýval naléhajícího novináře, mj. německou větu „Es kommt der Tag“. Samozřejmě se toho chytli všichni, kdo se takových formulací s chutí chytají. Je těžko pochopitelné, proč premiér podobných formulací užívá a navíc je dává vlastně písemně. To mu dotěrní novináři tak vadí? Chtěl by snad dělat politiku bez nich? V tom případě se opozdil minimálně o osmnáct let. Jeho reakce bývají zároveň neomalené a úplně bezbranné a připomínají jakousi opožděnou pubertu. Měl by se poradit se svým psychiatrem, třeba by se to dalo odstranit hormonální léčbou. Jinak je těžko se divit celkovému dojmu, jak ho zformuloval místopředseda KSČM Dolejš: Topolánek je podle něho zřejmě nejistý, „a proto se utíká k nediplomatickým nebo možná bych řekl klackovitým způsobům“.

Polský premiér i prezident dali najevo, že se o raketové základně budou bavit jen s Američany. To je jasné slovo v pravý čas. Zjevně má vládnutí bratří Kaczyńských i své světlé stránky.

Daniel Kaiser si v Lidových novinách stěžuje, že se Německo vrací k bismarckovské politice, ve věci euroústavy válcuje své slabší partnery a zároveň se pokouší blokovat výstavbu americké raketové základny v Polsku a ČR a domlouvá se s Ruskem na plynovodu pod Baltem. K tomu je třeba podotknout, že Německo tuto politiku nenutí zbytku kontinentální Evropy, nýbrž provádí jí v dokonalém srozumění s mocnými zeměmi, jako je např. Francie. Není na ní nic bismarckovského, Německo se jen zařadilo do „hlavního proudu“ evropské kontinentální politiky, jejímž heslem je emancipace od USA. Přitom až do konce studené války patřilo k nejvěrnějším spojencům USA v Evropě. O změnu německé orientace se velkou měrou zasloužilo zejména zamindrákované nacionalistické vyvádění postkomunistických zemí.

Čtvrtek 29. března
Česká vláda odsouhlasila jednání s Američany o radarové základně po česku. Zatímco Poláci se omezili na jednu větu, v podstatě ano, ano (souvisí to asi s jejich náboženským založením), Topolánkův tým sdělil Američanům „ano, ale, ale“ (jde zejména o začlenění základny do obranného systému NATO, i když tato věc je zjevně v odpovědi zformulována velmi „ohebně“). Topolánek je ve složité situaci, národ je proti. Vláda má ovšem právo ponechat si v některých věcech svůj názor i přes nepřízeň národa. Nerozhoduje, co chce národ, ale co je správné. Jenže postavení Topolánkovy vlády je tak slabé, že si to sotva může dovolit.

Podle agentury Factum Invenio je 56% lidí pro jednání s Američany o základně. Přitom podle jiných agentur je velká většina lidí proti zřízení základny. Tento postoj si zaslouží bližší analýzy. Průzkum agentury Faktum Invenio poněkud znehodnocuje, že byl pořízen na objednávku Ministerstva zahraničí.

Rakouští „aktivisté“ pokračují v blokování hraničních přechodů mezi ČR a Rakouskem. K zablokování největšího, v Horním Dvořišti, stačí čtrnáct aktivistů. Poměrně nenáročná forma protestu.

„Řekneme-li to zjednodušeně (ale ještě historicky snesitelně), platí asi, že Evropa vděčí za svou kapitalistickou modernizaci, tedy za to, čím je, obchodu s otroky,“ píše Dušan Třeštík v dnešních Lidových novinách. Na rozdíl od pana Třeštíka jsem optimista a myslím si, že Evropa vděčí za svou kapitalistickou modernizaci především tvrdé makačce. Pan Třeštík zaspal dobu, je pořád po uši zahrabaný v bolševické ideologii. Z jeho článku vyplývá, že vinu na šíření otrokářství máme i my Češi (z devátého a desátého století), a proto nemá smyslu cítit provinění za vyhnání Němců před šedesáti lety. Kdyby pan Třeštík nebyl tak vykřičená a přitom dnes už poměrně nevýznamná osoba, udělili bychom mu bobříka vyčůranosti.

Cílená a soustředěná kampaň proti českému národnímu týmu přinesla svůj plod: vystresovaní fotbalisté málem prohráli na domácí půdě s Kyprem. Rozlícení žurnalisté teď požadují hlavu trenéra Brücknera. Přitom tisková kampaň ohledně reprezentačního „večírku“ měla všechny podstatné rysy mediálního lynče. V politice se nic neděje, proto hrrr na fotbalisty. Nejsou to žádní intelektuálové (proč taky), bude s nimi lehká práce. Pan Čunek by to byl možná ustál.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.