Václav Klaus přednesl v pátek v kalifornské Prezidentské knihovně Ronalda Reagana krátký, ale hutný projev na téma „Ronald Reagan a pád zdi: Přemítání o minulosti, poučení pro dnešek“. Protože se týká událostí, od nichž letos uplynulo kulatých dvacet let, protože autor, jak je jeho zvykem, vyslovil své názory přímo a vyostřeně, a v neposlední řadě proto, že mi připadají v zásadních věcech dost mylné, pokusím se tu jeho nejdůležitější myšlenky okomentovat.

1. „I když neočekávám, že se komunismus vrátí, a chtěl bych to říci velmi silně, vidím další kolektivistické a dirigistické „ismy“, které čekají na svou šanci.“

Klaus, jako mnozí jiní, tu podléhá propagandě dávno mrtvé ruské bolševické veleříše. Pod pojmem „komunismus“ se od první poloviny 19. století označují různé evropské jurodivé ideologie, z nichž nejznámější je ta Marxova. Změtení pojmů nastalo ve chvíli, kdy se v kataklysmatu první světové války zhroutila ruská říše a v rozvráceném Rusku se chopila moci teroristická organizace, která se odštěpila od ruské sociální demokracie. Její ideologií byl upravený marxismus („marxismus-leninismus“), který se postupně přizpůsoboval potřebám diktatury navazující na nejhorší ruské tradice (je zajímavé, jak se nejbláznivější evropské ideové projekty hodí k ospravedlňování existence těch nejzaostalejších tyranií). V trojici „samoděržaví-pravoslaví-národnost“ byl posléze (zejména poté, co Rusko díky vítězství nad Hitlerovým Německem podstatně rozšířilo své koloniální panství v Evropě) nahrazen pouze prostřední člen. Ruští samovládci utopili svého (křesťanského) Boha v řece Moskvě tak, jako v Havlíčkově básni dal svatý Vladimír utopit pohanského Peruna v Dněpru. Žádný komunismus se tedy nemůže vrátit, protože žádný neexistoval: existovala jen upravená a zmodernizovaná ruská imperiální říše, ovládaná cynickou ideologií, jež se neosvědčila. „Ismy“, které Klaus kritizuje (nelze popřít, že občas právem), nemají s ruskou ideologií nic společného. Na druhé straně skutečnost, že se to, čemu Klaus říká „komunismus“, nemůže vrátit, je jen slabá útěcha, protože špatné ruské tradice se uplatnit mohou a už se taky uplatňují v jiném rouše. Klaus vůbec nerozumí tomu, co se od roku 1917 v Rusku a po roce 1945 (kdy jsme se de fakto stali ruskou kolonií) i u nás odehrálo.

2. „Generace mých rodičů neviděla reálné nebezpečí komunismu ani poslední noc před komunistickým pučem v Československu v únoru 1948. Vzpomínám si na to jako šestileté dítě, které bylo v tu chvíli s rodiči v Krkonoších. Lyžovali jsme a všichni kolem vypadali zcela bezstarostně a spokojeně.“

Je velmi těžké dělat relevantní závěry o tom, jak viděla nějaká generace nějaké reálné dějinné nebezpečí, z lyžařských zážitků šestiletého dítěte. Ostatně ideologií, s níž se propadala do statutu ruské kolonie Benešova třetí (československá) republika, nebyl žádný komunismus, ale socialismus, který měl dvě podoby. Ta Benešova byl „humanistický“, „individualistický“ socialismus, který se měl křížit a doplňovat s „kolektivistickým“ socialismem Gottwaldovy KSČ. (Bylo by nepoctivé zamlčet, že kromě obrovských iluzí byla v Benešově koncepci i nepřehlédnutelná dávka zoufalství, ten člověk nemohl nevidět, že je ve slepé uličce. Jiná věc je, že se do ní dostal i vlastní vinou.) Nechci argumentovat svými zážitky osmiletého dítěte z té doby, ale drtivá většina lidí v únoru 1948 nepochybně věděla, že se děje něco osudového. Bohužel, nepřehlédnutelná část s tím bohužel více či méně souhlasila (nevydalo by to na vyhrané volby, ale na úspěšný puč to stačilo. I puč si žádá určitý stupeň veřejné podpory).

3. „Jediná finální pomoc zvnějšku, která finální kolaps komunismu akcelerovala, přišla od Ronalda Reagana a Margaret Tatcherové, kteří pochopili, že k tomu, aby tato „říše zla“ zmizela v propadlišti dějin, nestačí slova.“

„Tzv. helsinský proces, který byl pro mnoho Evropanů dlouhou dobu zdrojem nadějí, byl naivní a zcela bezzubý a žádný skutečný výsledek přinést nemohl.“

V posledních dnech komunismu se v komunistických zemích „rodili noví lídři – buď z okruhu místních disidentů, nebo, jako v polské Solidaritě, ze struktur, které již získaly podporu veřejnosti a tím i potřebnou sílu.“

Musím se přiznat, že tohleto vidění pádu komunismu mi připadá postavené na hlavu. Všechno začalo tím, že upadající brežněvovské Rusko bylo konfrontováno se třemi okruhy problémů, na jejichž zvládnutí už nemělo: za prvé, rozjelo „helsinský proces“, který si ovšem představovalo tak, že bude na západních zemích požadovat jeho striktní plnění, přičemž samo se, jak bylo v minulosti jeho zvykem, omezí na plnění pouze potěmkinské a všechny námitky pohodlně odmrští. Proces se však Rusku postupně úplně vymknul z rukou a navíc podpořil rozvrat vládnoucího aparátu impéria. Zapletlo se do šíleného plánu dobýt Afghánistán (zjevně si představovalo, že to tam půjde tak hladce jako v Československu). A přes politický a mocenský tlak se mu nepodařilo dosáhnout toho, aby polská Solidarita skončila nějakou variantou „normalizace“. (Ruská říše je ve svých imperiálních výbojích zpravidla zbabělá a Poláků se báli, nikoli bezdůvodně; a mluvit o tom, že se noví lídři v Polsku zrodili v posledních dnech komunismu, je nesmysl, zrodili se už při formování Solidarity). Touto směsicí indolence a zbabělosti se Rusku podařilo dostat USA do trochu podobné situace jako Chruščovovi v době jeho kubánského dobrodružství. Důsledkem bylo to, že se v USA prosadila tvrdá politická linie, reprezentovaná Ronaldem Reaganem, vůči níž rozkládající se rudé impérium nemělo šanci.

Je ovšem příznačné a zároveň velmi nespravedlivé, že Klaus nezmiňuje třetí významný prvek, který přispěl k pádu bolševismu, totiž iniciativu, která se zrodila ve vyšších patrech ruského bolševického aparátu. Vznikl tu za celou dobu komunismu nejradikálnější projekt reformy systému a jeho představitelům se podařilo aparát v podstatě ovládnout. Nevěřím, že by to byl jen důsledek amerického a britského tlaku, byl to paralelní proces. Vzhledem k tomu, že reformní projekt byl přes všechny iluze poměrně důsledný a poctivý a systém sám nereformovatelný, skončilo to zhroucením impéria, přesněji řečeno tím, že se impérium muselo podstatně uskrovnit. Zásluhou Gorbačovovy garnitury ovšem bylo, že se impérium složilo (přesněji řečeno uskrovnilo a omezilo) neobyčejně mírumilovným a klidným způsobem. Nešlo ostatně jen o reformu bolševického Ruska, ale o reformu Ruska jako takového. Pokračovala po rozpadu „SSSR“ – dnes je však bohužel vidět, že se zcela zhroutila a Rusko se znovu vrací ke svým špatným tradicím. Je příznačné, že Klaus, zakletý do svých iluzí o „komunismu“ a jeho pádu, tuto skutečnost nevnímá a sebevražedně se druží s těmi, kteří ruskou naději pohřbili.

8. listopadu 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.