Prezident Klaus napsal blahopřejný dopis k sedmdesátinám někdejšímu slovenskému premiérovi Vladimíru Mečiarovi. Mečiarovy sedmdesátiny spadají v jedno s dvacátým výročím politických jednání, které nakonec vedly k rozdělení Československa a při těch jednáních hrál tehdejší český a tehdejší slovenský premiér dominantní úlohu.

Klaus dnes vyjadřuje uspokojení nad tím, že se pokojné a ústavní rozdělení státu podařilo a že oba nově vzniklé státní útvary jsou dne úspěšné a stabilní. Může nám teď připadat, že ta úspěšnost a stabilita je poměrně relativní, ale co v tomto nedokonalém světě není relativní! Je slušné přiznat, že český prezident má v této věci pravdu a je slušné, že vyjádřil i zasloužené uznání svému někdejšímu politickému partnerovi.

Československo bylo v roce 1918 pokusem o řešení dosti složité situace, v níž se octla česká národní společnost: její právo na politickou svrchovanost bylo nezpochybnitelné. Zároveň bylo velmi obtížné ji realizovat v situaci, kdy se o území historických českých zemí dělilo sedm milionů Čechů a tři a čtvrt milionu Němců. Národnostní rozdělení českých zemí bylo pro české politiky nepřijatelné (a je otázka, jak by se bylo dalo prakticky uskutečnit). V této obtížné situaci vznikla konstrukce jednotného československého národa hovořícího společným československým jazykem. Dlouho nevydržela, etnická příbuznost Čechů a Slováků nedokázala vyvážit rozdíly dané historií. A Slováci po roce 1918 brzy začali zcela logicky usilovat o to, oč usilovali Češi předtím – o politickou emancipaci. Problém, který v sobě měl zabudovaný společný československý stát, dokázali pak využít Rusové k tomu, aby ho mohli dostat pod kontrolu a po mnoho let jej ovládat.

Po roce 1989 se pak začalo ukazovat, že společný stát už vlastně nikdo nepotřebuje. Všichni byli pro, ale představy, jak ho realizovat, byly v Česku a na Slovensku zcela nekompatibilní. Je pokrytecké, když dnes čeští pohrobci společného státu argumentují tím, že mělo být referendum: pokud by nařídilo politikům v Česku i na Slovensku "zachovejte společný stát", postavilo by je před nesplnitelný úkol, který by nemohl skončit jinak než rozvratem. A na nějaké obsažnější definici by se Češi se Slováky neshodli.

Jistě, to, co pak na Slovensku vzniklo pod vedením Vladimíra Mečiara, bylo v mnoha ohledech problematické. Jenže daleko významnější je, že se Slováci zanedlouho dokázali jeho autokratické vlády zbavit a složili tak státní zkoušku z politické dospělosti. I proto dnes není návrat ke společnému státu na pořadu dne, Československo je už – při vsí úctě – politická mršina.

Člověk může mít stovky výhrad k Václavu Klausovi a ještě mnohonásobně víc k Vladimíru Mečiarovi. Při tom při všem by jim ale v této jedné věci, kterou Klaus ve svém dopise zmínil, neměl upírat nos mezi očima: oba dva významně přispěli k tomu, aby se česko-slovenské vztahy v demokratické Evropě dostaly na zdravější a pevnější základ. Je dobře, že to prezident Klaus ve svém dopise Vladimíru Mečiarovi připomenul.

Reflex.cz 20. července 2012