Ministr vnitra Radek John se ve čtvrtek vyjádřil přímo či nepřímo ke dvěma kriminálním kausám, které teď, v okurkové sezóně, znovu přitahují pozornost veřejnosti. Jde o případ Kájínek a případ Pitr.

Případem Kájínek se pan ministr podrobně zabýval ještě coby investigativní žurnalista, je tedy, jak lze předpokládat, plně v obraze. Teď hodlá coby ministr své poznatky zhodnotit, což dal veřejně najevo. Také pokud jde o Pitra, dopadeného právě ve Švýcarsku, kde se ukrýval, aby nemusel nastoupit v ČR trest, ví pan ministr, jak lze soudit s významných náznaků, taky své.

Tento druhý případ je složitější o to, že v Pitrův prospěch se před nedávnem odvolala ministryně Kovářová, Nejvyšší soud jí vyhověl a případ (jeden ze dvou případů pana Pitra) vrátil pražskému městskému soudu. Protože pan Pitr je momentálně ve spárech moci soudní, ministr John pouze konstatuje že drží rezortu spravedlnosti palce, aby byl Pitr vydán, a zároveň tvrdí, že podle jeho zdrojů investigativního novináře "lze očekávat překvapení".

Zdá se (aspoň pan ministr nám to naznačuje), že i tady je v obraze. Je samozřejmě zapotřebí, aby se každému, kdo byl u nás nespravedlivě odsouzen, dostalo spravedlnosti. Angažmá pana ministra je ovšem druhotně zajímavé i tím, jak dokresluje profil jeho strany, který se různým šťouralům doposud zdál být nejasným, nebo snad dokonce jasným, leč způsobem, obecně považovaným za nežádoucí.

Jde tedy o dva případy: za prvé případ nájemného vraha (tak byl pan Kájínek právoplatně odsouzen, samozřejmě justiční omyl není vyloučen, dokud není prokázán, přívlastek je možno použít). Tato profese je vlastně jakýmsi zrcadlovým obrazem, nebo snad přesněji řečeno negativem bodyguarda. Nějak mi v této souvislosti, nevím proč, přicházejí na mysl Masarykova slova o tom, že bolševismus je carismus na ruby a a že bolševici nosí naruby carskou uniformu. A za druhé případ podnikatele, a to o podnikatele mladé generace, zplozeného rozpukem českého kapitalismu.

Je pozoruhodné, že kromě těch několika smolařů, co momentálně bručí v různých českých nápravních zřízeních, se konečnou stanicí jejich podnikání velmi často stal exil. Tento exil má trochu jinou povahu než za totáče. Západ ho nebere s takovou pietou, takže např. panu Koženému hrozí, že si odsedí buď deset let u nás nebo sto dvacet osm v USA (čísla možná nejsou přesná, omlouvám se).

Jde o osobní strážce v tuto chvíli naruby, podnikatele a disidenty.

Bylo by zajímavé je srovnat s tím, co přinesla první popřevratová léta. Došlo zřejmě ke střídání generací, strany jako ODA byly vystřídány Věcmi veřejnými. Srovnání je podnětné, ať už jde o podobnosti (je jich dost) i rozdíly. V jedné věci je ale patrný jakýsi vývoj: např. spiritus movens VV Vít Bárta měl údajně na své svatbě (střílelo se při ní z děla, to hned po listopadu taky nebývalo) košili s manžetovými knoflíčky ve tvaru lidské lebky. Vkus je jiný, ale proč ne, proti gustu žádný dišputát. Podstatné je, že to zatím nenosí na čepici.

Lidovky.cz, 30.7.2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.