Vládní koalice se zoufale snaží zmenšit opozici v Poslanecké sněmovně prostor pro obstrukce. Nakonec prosadila vahou většiny návrh, aby se všech čtrnáct reformních zákonů projednávalo pohromadě. V debatě pak bude mít každý poslanec (kromě těch, co vystoupí jménem klubu, a to může za každý klub být jen jeden) možnost vystoupit pouze dvakrát po deseti minutách.

Opozice protestuje a hodlá se obrátit k Ústavnímu soudu. Tvrdí, že je to proti Jednacímu řádu PS. Každý poslanec by měl mít i nadále možnost vystoupit dvakrát ke každému bodu programu. S tím, že rozhodnutím většiny PS byl porušen jednací řád PS, v zásadě souhlasí (podle svého vyjádření v dnešní MfD) i ústavní expert Jan Kysela, s tou výhradou, že ÚS o věci může rozhodovat jen v tom případě, když byla porušením jednacího řádu zároveň porušena i ústavní práva, což je (pokud mu dobře rozumím) v tomto případě otevřená věc.

Nechci se vyjadřovat k právní stránce problému, to je úkol pro odborníky. Je to ale zároveň problém politický.

Ústavní soud je u nás soustavně obviňován z toho, že rozhoduje politicky. Mluví se o třetí komoře parlamentu (začal s tím už před drahným časem Václav Klaus). Bylo by ovšem v té souvislosti slušné poznamenat, že moc zákonodárná si o tuhle politizaci soustavně koleduje. Staví ÚS do situace, kdy pokušení rozhodovat politicky je veliké a možnost vyhnout se tomu, aby rozhodnutí nebylo za žádnou cenu možné pojmout jako politikum, v podstatě velmi malá.

Je to jeden výrazný příklad, jak to, co je čím dál tím víc podstatou polistopadové politiky, totiž třídní boj, pohlcuje jednu ústavní instituci za druhou a činí je nefunkční. Poté, co se podařilo učinit (obstrukcemi) nefunkčním parlament, přijde na řadu Ústavní soud. Obě strany konfliktu (to je třeba zdůraznit) v úsilí o sebeprosazení podrobují instituce, na nichž stojí naše dosti labilní demokracie, nechtě leč bezohledně a velmi intenzivně brutální zkoušce, aniž by si lámaly hlavu tím, co může jejich případné zhroucení způsobit.

Otázkou samozřejmě je, zda by např. jednací řád PS neměl obsahovat nějaké účinnější zábrany proti poslaneckým obstrukcím. Nepřikládá se např. individuálním právům poslanců příliš velká váha? Jistě, je tu jakýsi problém. Politika na úrovni PS je pojata v zásadě jako "stýkání a potýkání" politických stran. Zároveň Ústava ve velké míře respektuje právo poslanců na vlastní názor a vlastní rozhodování až po vystoupení ze strany, za niž kandidovali, a z poslaneckého klubu. Poslední instancí je svědomí jednotlivce.

Problém je v tom, zda se Ústavou na zúčastněné neklade nárok natolik velký, že mu na tomto místě a v této době nejsou schopni dostát. Dá se to řešit tak, že jejich individuální (nebo kolektivní, leč parciální) práva odbouráme v zájmu nějakých vyšších hodnot? Zabráníme tak tomu, aby se nezodpovědnost jednotlivců (nebo jednotlivých stran) projevovala ve fungování institucí, nebo ji naopak uložíme do základů ústavního pořádku?

Lidovky.cz, 4. listopadu 2011