Vládní koalice bude mít zjevně v PS problém s prosazením novely Ústavy (potřebuje 3/5 většinu). Ministr Dienstbier navrhl přidat větu „Vláda určuje vnitřní a zahraniční politiku státu“. Očividně jde o to přistřihnout křidýlka prezidentu Zemanovi, který se vzhledem k tomu, že získal mandát v přímé volbě, chce podílet na vytváření zahraniční politiky. Věcně vzato je zrovna v jeho případě něco takového při jeho dobrodružné povaze a proruských sympatiích krajně nežádoucí, jenže opozice (tedy ta demokratická, ODS a TOP 09) namítá, že se tím vlastně nepřímo upírá právo parlamentu podílet se svým souhlasem na tvorbě politiky: ČR je přece parlamentní demokracie. Dělat Ústavu na míru nějakému prezidentovi se jistě nemá, ale dělat ústavu s obrannými mechanismy proti nějakému prezidentovi je nadlidský úkol a vede to do spousty slepých uliček. Problém není v ústavě, ale v prezidentovi, a jediným účinným řešením by v tomto případě nebylo změnit ústavu, ale vyměnit prezidenta. Zdá se, že to bude možné nejdřív za tři roky.

Ve stínu kauzy údajného zneužití vojenského zpravodajství zůstala skutečnosti, že ani ve věci „kabelek“ nebyla paní Nagyová-Nečasová nakonec obviněna z korupční činnosti (tedy aspoň zatím), nýbrž jen z daňového úniku. Kauza obří korupční chobotnice se tak dosti výrazně scvrkla, a pokud přitom zůstane, bude mít opozice pré a „orgány činné v trestním řízení“ problém. Jistě, způsobily si to do značné míry samy. Jenže: tyto aféry mají devastační účinek na všechny strany a neblaze ovlivňují výkon spravedlnosti: pokud jsou „orgány“ tak osudově zainteresovány na tom či onom případu, ovlivní to jeho průběh i výsledek. Tak to prostě nemá být: žádný z účastníků toho procesu by neměl být pod takovým tlakem. Vyhlídka, že by po nějaké trestní kauze mohlo následovat něco na způsob procesu s těmi, kdo se na jejím průběhu podíleli (soudce, žaloba, obhajoba), předem vylučuje spravedlivé pojednání případu.

Je zajímavé, jak se liší popularita politických stran na internetu a facebooku od preferencí a volebních modelů. Jako by virtuální svět internetu vytvářel politické prostředí úplně odlišné od reálného světa voleb. Podle toho, co uvedli v Právu, jsou na Facebooku nejpřitažlivějšími politickými subjekty ANO a TOP 09: jejich síla je srovnatelná, ANO o něco málo vede. Na třetím místě (tam, kde jsou ve volebních preferencích komunisté), se nacházejí Piráti, těsně sledovaní další ministranou, Svobodnými. Tam, kde jsou v reálu TOP 09, KDU-ČSL a ODS, se tu pohybují ODS, Úsvit a zelení. Zdá se, že prostředí facebooku by se nemělo brát příliš vážně. Má s životem společného asi tolik co hloupé a kýčovité televizní seriály.

České ministerstvo zahraničí a dokonce i prezident Zeman reagovali dosti podrážděně na pořad prvního programu ruské státní televize o ruské invazi do Československa v srpnu 1968. Je to pochopitelné - pořad v podstatě se vší parádou zopakoval argumenty brežněvovských ruských ideologů. Rozhořčovat se nad tím ovšem nemá valný smysl, takové prostě putinovské Rusko je, co si s tím počneme. Je to ovšem zároveň trochu překvapivé: Rusové si doposud, a za komunistického období zvlášť, hodně dávali záležet na tom, aby využili plurality názorů v demokratických zemích na Západě a vytvářeli si tam relativně početnou a aspoň částečně vlivnou suitu užitečných idiotů. Od akce „Noční vlci“ se zdá, jako kdyby na to byli překvapivě rezignovali a jako by se snažili dokázat jediné: nemusíme se na nic ohlížet, tohle si můžeme dovolit. Jakoby cílem ruské politiky bylo daleko víc než v minulosti přesvědčit ruskou veřejnost o své síle, která nepotřebuje si na Západě získávat spojence a může sáhnout k pouhému zastrašování. Tak jednoznačnou politiku ovšem neprovozovali ani v carské epoše. Podobá se to trochu německé zahraniční politice za Hitlera, těm taky nešlo o to nepřítele zblbnout a poplést, nýbrž jen zastrašit a zdeptat. Co to znamená a co tím vlastně sledují, je obtížné říci. Jen je to v ruské politice dost výrazné novum.

Hnusná zelená stokoruna, která mne provázela od jednadvaceti let na pouti bolševickým hnojištěm, byla prý ve Velké Británii, jak píšou v Babišově MfD, „označena ze jedno z šesti nejlepších papírových platidel na světě“. To je nemístný objektivismus. Jednak mi ti dva šašci v pravé části bankovky připadají zároveň odpudiví a směšní, a jednak, jak ji vidím, stejně se mi chce zvracet. Je to podobné, jako když údajně (možná si to jen někdo vymyslil, politickému žertování se u nás tenkrát na rozdíl ode dneška velmi dařilo) na počátku šedesátých let udělali v nějakém západním obrázkovém časopise neformální soutěž o nejkrásnějšího prezidenta na světě, a náš Antonín Novotný se umístil na čestném druhém místě, hned za J. F. Kennedym.

Česká republika nezaujímá v pořadí zemí, kde se nejlépe investuje, žádné zvlášť čestné místo (jsme o několik pozic za Polskem), hlavně proto, že se „pravidelně umisťuje na nelichotivých místech korupčních žebříčků“. I to dnes píšou v Babišově MfD. Jak by ne: protikorpuční hysterie v ČR, která vedla k pádu režimu a vzniku Babišových „Nových pořádků“, nadělala takový kravál, že se na nás ve světě ještě dlouho budou dívat skrz prsty ještě o něco víc, než bychom si zasloužili. Když to tak vehementně sami o sobě pořád dokola tvrdí… každá účelově přehnaná propaganda se vymstí tomu, kdo ji provozuje.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.