19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: Účelem je zničení automobilové přepravy

21.10.2021

Jak se vám líbí volební výsledky?

Podle mého soudu, volby dopadly dobře a tradičně. Fialova ODS se vrátí do vlády po osmi letech v opozici, i když musela zaplatit nemalou cenu, když si přizvala ke spolupráci konkurenci z TOP 09, která si připsala nebývalých sedm křesel ve Sněmovně, a pomohli lidovcům dosáhnout 23 křesel, čímž jim tak pomohli vyrovnat jejich nejlepší porevoluční výsledek z roku 2002. Připomeňme si minulost v datech: rok – počet stran – dva nejlepší procentní výsledky ukazující: 2006 - 5 - ODS 35 a ČSSD 32; 2010 - 5 – ČSSD 22 a ODS 20; 2014 – 7 – ČSSD 20,5 a Ano 18,5; 2017 – 9 – Ano 29,5 a ODS 11,5; 2021 - 7 – Spolu 27,5 a Ano 27, přičemž stejně jako v roce 1010, přišlo nazmar okolo milionu hlasů pětiny voličů.

Vidíme, že v letech 2006 a 2010 ztrácela ODS pod vlivem sílícího mínění o svém napojení na mafii a účast v chaotické privatizaci. Tím umožnila nástup nového smýšlení a obrody v rukou ANO tehdy zrealizovaného v roce 2017. Letošní rok byl vlastně opakováním žádosti voličů o změnu korupčního prostředí stejně jako v roce 2017. Reputace ANO se ale zpronevěřila v očích veřejnosti stejně jako ODS v roce 2014. Teď jde o to, jestli projekt SPOLU, který se osvědčil pro volby, zajistí také stabilitu vládnutí a potlačí korupci ve smyslu žádané obrody a nedopustí skluz do období, kdy převládaly mafiánské praktiky.

Takže se na novou vládu těšíte?

Každá změna obvykle vede k lepšímu. Připomeňme si ale, že ještě nikdy jsme neměli vládu složenou z pěti stran a s tak velkým nebezpečím vnitřních rozkolů. Stejně tak jako ODS v roce 2014, Andrej Babiš si nebyl schopen představit, že může volby prohrát i když fakticky zruinoval své spolupracující partnery. I tak vznikla ve sněmovně patová situace, kdy ANO má dvojnásobek křesel než druhá nejsilnější ODS (tj. 72 versus 34) což může nahrát prezidentovi umožňujíc vznik anomálie menšinové vlády pod vytáčkou, že tak mohou figurovat nestraníci jako přijatelní odborníci pro jednotlivé resorty. Volby rozhodly, že politické kartely předchozích let, proti kterým se voliči znechucení z kauz tunelování státu a plundrování veřejných zdrojů vzepřeli, se staly důvodem pro změny jak letos tak v roce 2017.

Jde jen o to, aby mafie znovu neucítily šanci eventuality zpětného uchopení svého vlivu, což se v historii periodicky opakovalo. Uvidíme kam se nasměřují výdaje? Aby se uspokojili všechny zúčastněné strany, zejména ty nejslabší, rozšíří se řady politických úředníků, vzniknou nová ministerstva a začne se utrácet za nesmyslné projekty typu zelených údělů, nebo se potichu začnou tradičně rozkrádat přesně tak, jak tomu bylo za všech porevolučních vlád. Nechme se překvapit, jak dopadnou předvolební sliby. Uvidíme, jestli se opět nezmobilizovat masa nespokojenců, poražených letošních voleb a důchodců, kterým zvláště přitíží vyhlídka pomalejšího růstu dávek, důchodů, ale také vyhlídka inflace, růstu cen energií zejména v důsledku nově přijatých zelených politik EU.

Co říkáte Pirátům?

Debakl Pirátů je zřetelným vzkazem od voličů, že si nepřejí vládní zastoupení takzvané nové progresivní levice neomarxistů. Přesto si nárokují nejméně dvě ministerstva a vicepremiéra, což není hledání nové cesty ale obyčejná touha po moci - nic nového. Těžko si lze představit naplnění stěžejního slibu koalice Spolu bez citelného zvyšování daní nezbytných k ušetření slibovaných 100 miliard. Sociální škrty a zbrojení bude možná to jediné, na čem se slepená pětka shodne. Oproti Pirátům a Starostům, Spolu nechce zvyšovat objem daně z nemovitosti ani zavádět daň z digitálních služeb pro internetové giganty. Spolu také nesouhlasí, že by se mělo uzákonit dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

Naopak Piráti prosazují a možná i prosadí uhlíkové clo jako jeden z nástrojů legislativního balíčku plánu Evropské unie (Fit for 55). Smyslem je zavedení mechanismu uhlíkového vyrovnání při přesunu zboží na hranicích, tak aby ceny dovezených produktů odrážely i jejich emise, čímž se bude vyvíjet tlak na ostatní země, například na Čínu a Indii, aby začaly také se snižováním emisí. Bude jim tak hrozit, že nebudou na evropském trhu se svými výrobky konkurenceschopné. Podtextem je ovšem důležitý fakt, že všeobecné zdražení zaplatí obyčejný občan a nic na tom nemění zpráva, že i prezident Biden při návštěvě EU avizoval, že také USA zavedou uhlíkové clo.

Před lety jste patřil mezi nejčastěji citované české fyziky v oboru termodynamika, ale nejen proto je pro Vás často zmiňované globální oteplování blízké téma. Bere lidstvo řešení této hrozby za správný konec?

Velmi jasně popisuje rizika současného bloudění klimatologie na pomezí politické doktríny práce nazvaná „Globální oteplování“, definující tři rizika – vědecké, politické a mediální. To první definuje jako snahu modelovat pouze troposféru s tím, že modely nezahrnují historické, astronomické či geofyzikální poznatky spolu s ignoraci thesí termodynamiky. Politické riziko je dáno tím, že dnes například zpolitizovaný IPCC, Mezivládní panel pro změnu klimatu, plně ovládl strategii na půdě OSN a vydává zprávy, které hovoří jenom o jediném – za vše může oxid uhličitý, a to zejména ze spalování fosilních paliv. Mediální riziko je pak dáno tím, že sdělovací prostředky často problém vyhrocují do roviny možné katastrofy, což zejména se zkušenostmi s covidem nalézá ornou půdu. Média tak doslova naplňuje vyhrůžkami různých scénářů dávajíc prostor zejména těm, kteří kreslí ty nejčernější scénáře.

Dá se vyčíslit či odhadnout, jak velkou měrou klima na planetě Zemi ovlivňují lidé?

Mezi nejvýznamnější toky uhlíku patří oboustranná výměna mezi biosférou (i v půdě) a atmosférou o rozsahu zhruba 120 gigatun za rok. Dále vzájemná výměna mezi hydrosférou (oceány) a atmosférou (100-150 gigatun za rok). Člověk uvolňuje již 5-10 Gt ročně. Samozřejmě tyto údaje lze lehce zpolitizovat (tj. překroutit). Přesně v tomto poměru se jeví i naše zodpovědnost za nárůst teploty – cca třicetina. Jestliže za posledních 100 let nám teplota na Zemi narostla o 1 °C, tak naše lidská zodpovědnost by měla být jen za tři setiny °C. Výměna CO2 mezi oceánem a atmosférou je navíc dynamická, tzn. o co víc CO2 my vypustíme do ovzduší, o to méně se ho uvolní z oceánu. Výměna je totiž závislá na parciálním tlaku CO2 v atmosféře a oceánech, který je závislý na teplotě.

Porovnáme-li údaj hodnoty solární konstanty, která udává množství sluneční energie dopadající na čtvereční metr kolmo ke slunečnímu záření ve vzdálenosti astronomické jednotky ve střední vzdálenost Země od Slunce (cca 1370 W/m2) s množstvím tepla, které si lidstvo vyrobí (ve stejných jednotkách cca 0,14 W/m2 vztaženo na průmět Země), je lidská odpovědnost ještě až o dva řády nižší. Ale to jsou otázky (ne)řešené a (ne)zamlčované podle toho, kdo chce mít pravdu a v pozadí kdo chce na tom finančně vyzískat. Zelený úděl (Green Deal) je opravdu nová éra šancí jak doslova „vydělat“, jak veřejně zdůrazňuje i samotná pirátka Richterová.

Takže těm – především z Bruselu – tak často zvěstovaným klimatickým katastrofám, pokud nezakážeme to či ono, nelze přikládat takovou váhu a je třeba je brát spíše s rezervou?

Nejhorší období dějin způsobili falešní věrozvěsti. Třeba Hitler, Stalin nebo Pól Pot si jistě uvědomovali, že páchají zlo, ale sami sobě si to odůvodňovali tím, že vše dělají ve jménu vyššího ideálu, pro lepší budoucnost svého „národa“ a taky pod průpovídkou, že „účel světí prostředky“. Pokud se mezi věrozvěsty prosadí naivní dívčina Gréta, omluvme její nevzdělanost, ale pokud je věrozvěstem vědec, školený v oboru fyzikální chemie, jako je třeba Merkelová, je to tragédie a její jednání se může odvíjet i od osobního vydírání, viz fakt, že byla odposlouchávána a v NDR byla pod dohledem Stazi. Nekompetentnost se ukazuje už i u mládeže, kteří by vsadili na revoluci obviňujíce starší generaci, že jim krade budoucnost, která by ale v jejich „zelených“ rukách zřejmě zkolabovala, když by se odmítli vzdát svých civilizačních vymožeností.

Věrozvěsti současnosti tak nosí ideu záchrany klimatu, ve smyslu „krávy prdí metan a ničí klima, tak nebudeme žrát hovězí a nějak se (vegetarismem) uživíme“ nebo „automobily prdí oxid uhličitý, tak je zrušme a jezděme na elektřinu, ona se nějak (zřejmě bezplatně) vyrobí. Změny technologií nevznikají pod direktivou, ale jsou vyvolány tlakem publika a hlavně trhu. Koňská spřežení neodolala nástupu automobilů a pásová výroba z nich vytvořila cestovní nástroj veřejnosti. Vynález parního stroje spolu s využitím spalování uhlí a nafty přinesly vítaný zdroj tepla a pohybu, i když termodynamická účinnost je jen třetinová. V dotačně či daňově neovlivněném, tedy férovém tržním konkurenčním boji, nikdo s jistotou říct neumí, že elektrický pohon ve srovnání se spalovacími motory je skutečně pokrok a vydrží, když už v průběhu minulého století neobstál.

Není to samovolný vývoj, ale tlak různých kooperací, které na tom chtějí vydělat, nezodpovědných lobbistů nebo i fanatických neziskových organizací, které elektromobilitu tlačí přímo s náboženským zápalem. Pro nepatrnou účast na ušetřeném CO2, pod nadvládou vynucujících věrozvěstů EU, Evropa skutkově zahubí svůj kvalitní průmysl a následně zbídačí obyvatelstvo, což je opravdu čirý nerozum až pošetilost, kterou nám sugerují ti, kteří na tom jistě nezchudnou - spíš naopak!

Co by se stalo, kdyby celá Evropská unie kompletně přešla na plnou elektromobilitu včetně kamionové dopravy?

Pak by celosvětové emise oxidu uhličitého klesla o nějaké dvě-tři procenta, protože samotná EU se na globálních emisích podílí jen osmi procenty a sama silniční doprava zodpovídá přibližně jen za její čtvrtinu. Jenže nějaké procenta globálních emisí oxidu uhličitého nejsou ničím významným, protože sama Čína zodpovídá za přibližně 28 procent emisí oxidu uhličitého. Jenom ve druhém pololetí 2020 zodpovídaly emise jejich uhelných elektráren, které stále staví a dost překotným tempem, za nárůst čínských emisí čítající meziročně čtyři procenta. Globálně tedy čínské uhelné elektrárny aktuálně způsobují růst celosvětových emisí o jedno procento ročně!

Takže to, co by EU ušetřila za cenu obrovských sociálních a ekonomických nákladů spojených s plným přechodem na elektromobilitu, to Čína dostihne při současném tempu výstavby uhelných elektráren za pouhé dva roky. A tak kvůli zlomku světových úspor CO2 se Evropa astronomicky zadluží, zničí svůj průmysl a lidé zchudnou – opravdu jsme se zbláznili? Připravované elektrické žebračenky energeticky potřebným jsou socialistického stylu a nepomohou, jen zvýší nespokojenost, protože půjdou na úkor daní těch ostatních. Chtělo by to renesanci znovu-napsání varovných 2000 slov nebo jinou celospolečenskou neposlušnost v limitě i povstání, abychom tomuto sebevražednému „rozmaru“ vyvolených meteorologických polobohů jen a jen na náš účet zavčas zabránili - bojovat má smysl hned teď, dokud to ještě jde!! Do ulic ale chtějí i pro-zelení aktivisté bojující za udržitelné klima, uvidíme kdo z koho!

Co je podle vás cílem elektromobility

Záměrem elektromobility tedy není žádná záchrana planety před klimatickými změnami, ale likvidace masově rozšířené individuální automobilové dopravy a hromadné výroby osobních aut, jednoho z pilířů kapitalistické ekonomiky. Z hlediska energie využité při jízdě má akumulátor kapacitu 54,4 kWh místo loňských 58,8 kWh, tedy asi o 7,5 procenta méně. Nejde ale o úplně přesný výpočet, využitelnost z hlediska dobití je přesnější a ukazuje, že loni bylo možné i s dobíjecími ztrátami využít při nabíjení až 63,48 kWh, kdežto letos už je to jen 57,7 kWh. To je o 9 procent méně, což je za jediný rok a 22 500 km obrovský rozdíl, zvláště pokud by tento trend pokračoval.

Představte si, že jste si koupili auto s 60litrovou nádrží, za rok už máte jen 54,6 litru, další rok 49,7 litru, pak už jen 45,2 litru, atd. To je smutné, ale možná ne až tak, protože 60 litrů i 45 litrů doplníte za pár minut a někam na ně dojedete. Baterie ID.3 se i rychlonabíječkou doplňuje hodinu a přesto auto ujede jen 400 km konstantní devadesátkou. Tohle že je jediné nabízené řešení mobility, které ani nepočítá s tím, že pokud bychom dosáhli plné elektromobility museli bychom několik nových bloků Temelína.? Nemá to často logický obsah, ale je to názor těch, kteří o tom na náš účet rozhodují a náš názor si musíme udělat sami i když zůstane spíše nepodstatný.

Ale s velkými potížemi při pokrytí spotřeby elektřiny se potýká Spojené království, které z Evropské unie vystoupilo. Čím je jeho docela prekérní situace způsobena?

Protože větrné elektrárny kvůli teplému počasí nevyrábějí obvyklé množství energie. Stoupající ceny zemního plynu z něj zároveň činí velmi drahý zdroj. Země se proto rozhodla řešit situaci spuštěním záložní uhelné elektrárny. S podobnými problémy se potýkají i další země. Deník The Times dále uvádí, že větrné elektrárny ve Velké Británii představují nemalý problém, když vzhledem k jejich velkému počtu si na sebe už nestačí vydělat. Když přijdou větrné dny, je množství elektřiny vyrobené větrníky tak vysoké, že prodejní cena elektřiny je velmi nízká a dokonce natolik malá, že neumožňuje ani udržet investici, natož vydělávat na vyrobené energii. A podobné problémy nastávají i u fotovoltaiky.

Zelená epocha, k níž zřejmě neodvratně směřujeme, tedy není při Vašich znalostech tím, čemu byste fandil a s čím byste bezvýhradně souhlasil?

Jak jsem už předeslal, politické a sociální změny jsou zapříčiněny technologickým pokrokem. Éra páry nevznikla náhodně, ale souvisela s novým využitím uhlí jako topiva a parního stroje jako zdroje pohybu. Oproti tomu nastolení zelené éry nemá opodstatnění v nutnosti vnesení nové technologie, ale je to jen politicky motivovaná a násilně vnesená transformace, která nepřináší nové poznávání. 

Tím je spíše určena k zániku, protože tak limituje nalézání nových řešení, jako je třeba revoluční přístup společnosti HyPoint. Ten využívá stlačený vzduch jak pro chlazení, tak pro dodávku kyslíku, a doplňuje tak vysokoteplotní systém palivových článků (HTPEM). Je třikrát lehčí než srovnatelné systémy palivových článků chlazené nízkoteplotními kapalinami (LTPEM) a rovněž využívá řadu technických inovací, včetně lehkých bipolárních desek a vysoce vodivého povlaku odolného proti korozi a tak dále. Může tak umožnit vytvářet praktická a nákladově efektivní vozidla s nulovými emisemi, což je i cílem reforem. A reformy by měly zůstat jako osvědčená známka pokroku.

Napsal jste knihu, kterou vydalo světově špičkové nakladatelství Elsevier a kde jste skloubil své vědecké a fotografické ambice. O čem zmíněných 600 pojednává?

thermal

Její text věnuje zvláštní pozornost teplotě měřené v reálných podmínkách nerovnováhy a její hlubší analýze, která naznačuje zavedení nového výrazu „tempericita“ v oblasti extrémních změn. Korelace rychlých teplotních změn a zmenšování velikosti je jádrem nové větve zvané kinetické fázové diagramy důležité pro makro- a nano-materiálové disciplíny. Kromě upgradu základny znalostí tepelných měření a její aplikace pro speciální studium neizotermní kinetiky se kniha zabývá reálnými využitím v některých aktuálně řešených problémech studia metastabilních pevných látek. Spolu s široce studovaným oborem skel a jejich transformací se jedná o polysialáty a nestechiometrické sloučeniny, stejně jako o hodně diskutovaném tématu periodických chemických reakcí v rámci účinku kvantovou difúzí. Poslední kapitoly se nevyhýbají vlivným, byť nepřímo souvisejícím tématům, jako je sociální a atmosférická termodynamika.

Není ve vaší knize kapitola o klimatu, která by byla v rozporu s udělenou Nobelovou cenou za fyziku?

Třeba Syukuro Manabe demonstroval, jak zvýšené hladiny oxidu uhličitého v atmosféře vedou ke zvýšeným teplotám na povrchu Země. V šedesátých letech vedl vývoj fyzických modelů zemského klimatu a byl prvním člověkem, který prozkoumal interakci mezi radiační bilancí a vertikálním transportem vzdušných hmot. Jeho práce položila základ pro vývoj současných klimatických modelů. Asi o deset let později vytvořil Klaus Hasselmann model, který spojuje počasí a klima, a odpovídá tak na otázku, proč mohou být klimatické modely spolehlivé, i když je počasí proměnlivé a chaotické.

Vyvinul také metody pro identifikaci konkrétních signálů, otisků prstů, které do klimatu vtiskují jak přírodní jevy, tak lidské činnosti. Jeho metody byly použity k prokázání, že zvýšená teplota v atmosféře je způsobena lidskými emisemi oxidu uhličitého. Historie měření obsahu CO2 ale poukazuje na fakt, že vrůst teploty vždy teprve následoval za zvyšujícím se obsahem CO2. Model taky nezahrnuje další vlivy, jako je nárůst obsahu nanočástic, změny zemského elektrického potenciálu, radiační anomálie, atd. Prostě modely jsou modely a reprezentují ten určitý pohled na tématiku, což zevrubně rozebírám i v obsahu své kapitoly.

Pomalu končí diskuze o Afghánistánu ale otázky budoucnosti se přenášejí se do světových a našich Evropských úvah - jak se to projevuje na stavu společnosti

Nezapomeňme, že cena II světové války pro USA byla cca tři a půl bilionů dolarů, trvala 4 roky a postihla svým rozsahem téměř celý svět. USA válku spolu-vyhrála, ale stejně nedokázala zabránit následnému rozdělení světa se vznikem železné opony a diktatury komunizmu. Válka v Afghánistánu finančně stála si asi jen třetinu, ale trvala dvacet let a USA stejně nezbránila návratu Talibánu a vzniku středověkého islámského státu. Stejně tak kdysi západ při mnichovské dohodě zaprodal naši zemi obdobně zrůdným iluzím.

Pro USA je to horší než útěk z Vietnamu, kdy si tehdy mohli alespoň říci, že nastupující komunistická krutovláda vlastnila alespoň nějaké civilizační rysy. Velkohubé plány západních politiků vybudovat stabilní a demokracie tak vzaly za své, ačkoli k nějakým změnám ve vzdělávání, podpoře žen a prosperitě došlo. Bohužel naivní přístup západu nastolil mafiánské poměry, nalhávání stability a korupci těch, kteří (západní) peníze dostali (promrhali). Hlavním poraženým se tak stal prostý (afghánský) lid za cenu nárůstu sebevědomí odplaty (terorismu), jako aktu odvety za všechna ta poskytnutá „dobrodiní“.

Rozpolcený stav západu je tak obdobný tomu, co nastalo po první světové válce v Anglii, což byla kombinace vyčerpání národa a imperiálního přepjetí navíc zdrceného finanční krizí a pandemií španělské chřipky. Dnešní rozpolcenost se odráží i v naší Evropské společnosti kde tématem voleb je budoucnost a odpovědi na otázky, kdo vlastně převezme „otěže“ vlády. Stěžejním prvkem se stává „boj proti klimatické změně“ ale stejně jako při nepovedeném vnášení demokratizace se naskýtá otázka „Kdo za to jednou ponese odpovědnost“? Klimatické zprávy panelu IPCC fungujícího při OSN? Předseda OSN? Předsedkyně Evropské komise? Vlády jednotlivých států? Kdo (ne)přijme zodpovědnost za případné chyby a třeba i nemalé ztráty, možná stejně promarněné jako při vnucované demokratizaci? Ve hře jsou nyní sudby 440 milionů lidí ve státech EU, potenciálně osudy všech lidí na planetě, stejně jako těch u nás doma zpravovaných pod novou vládou.

Ptal se Jiří Hroník, PL, 10.10.2021