Souběh nového testu íránské rakety Sadžíl 2, jejíž dolet je 2 000 kilometrů, s prohlášením ministra Kohouta, že se tato vláda nebude zabývat ratifikací smlouvy s USA o umístění radaru v Brdech do předčasných voleb, ukazuje zapeklitost naší pozice. Írán není ochoten zastavit svůj nukleární a raketový program. Pražská nabídka prezidenta Obamy je Peršany ignorována, což zvyšuje potřebnost budování protiraketové obrany. Tento projekt mezitím dostal financování na další vývoj. Na druhé straně klesá česká politická vůle problémem se vůbec zabývat.

Dojednaná a parafovaná smlouva mezi USA a Českou republikou je stále na stole, jenže bez ratifikace ve Sněmovně. Veřejné mínění je nadále nepříznivé. Shoda demokratických politických stran není na dohled. Američané si samozřejmě mohou obranu stáhnout na svůj kontinent, ale Evropa pak zůstane bez obrany. NATO dosud nezačalo s vývojem vlastní obrany proti balistickým střelám a nadále počítá s americkým štítem. A není pravděpodobné, že by se do vývoje mohla pustit sama Unie. Je teprve na počátku vývoje vlastních vojenských struktur a musí čekat na schválení Lisabonské smlouvy. Nejen NATO, ale i EU se tedy potřebuje nějakým způsobem sladit s rozvinutými obrannými nástroji USA. A zde je příležitost, jak s věcí pohnout dopředu prostřednictvím získání politické podpory v Unii pro umístění protiraketové obrany v Evropě, u nás i v Polsku.

Již před rokem jsem se snažila našim resortům zahraničí a obrany naznačit, že takový postup by byl možný a užitečný. Vyžadoval by však systematickou spolupráci zejména skrze Evropský parlament. Jeho podvýbor pro obranu a bezpečnost je dobrým místem k získávání takového konsenzu. Jakkoli jsem členkou tohoto výboru a jakkoli v něm mám své slovo, ke spolupráci nedošlo kvůli nezájmu našich resortů. A také kvůli chybnému euroskeptickému pojetí „amerického“ radaru jako protiváhy EU. Topolánkův kabinet viděl radarovou stanici jako ryze bilaterální česko-americký projekt a protiváhu přílišného vlivu Unie. Dnes je patrné, že opak by měl být cílem.

I pro českou veřejnost bude naše účast na protiraketové obraně přijatelnější, bude-li lépe ukotvena v evropských zájmech a bezpečnostní politice. Čistě oboustranná spolupráce USA a ČR je pro podstatnou část veřejnosti málo přijatelná. A ukotvení celého projektu skrze spolupráci NATO a EU je dnes blokováno Tureckem, které nepřipustí tuto spolupráci kvůli Řecku a kvůli rostoucím protievropským náladám Turků. Zbývá tedy budování širší shody v Evropě a získání podpory Unie. Je to reálné?

Íránský program začíná být reálnou hrozbou nejen pro Izrael, ale i pro jižní Evropu. Je pravděpodobné, že postoje zejména francouzských, německých, ale i středomořských poslanců, nemluvě o poslancích z nových členských zemí, napomohou rozšíření politické báze této transatlantické spolupráce.

Mají totiž o svou bezpečnost také zájem. Dosud jsme je však ke spolupráci na politické úrovni nepozvali. Nastal čas, abychom tuto vizi realizovali. Dá se dojednat. Můžeme pohnout věcmi kupředu, bude-li k tomu vůle a spolupráce nové české administrativy.

MfD, 21.5.2009

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autorka, europoslankyně, je předsedkyní Evropské demokratické strany