PRÁVO: Vyvlastnění - jeden z nejhorších zločinů dneška
Dlouhých sedmnáct let trval spor státu s majiteli pozemků, paní Havránkovou a její rodinou. Řešily ho za tu dobu všechny vlády. Jsem přesvědčen, že Fischerova vláda by tento krok neudělala bez tichého mandátu od současných politiků. Představitelé státu v tomto sporu nikdy neudělali nic včas. Nezajistili si předem pozemky pro stavbu, o které věděli již dávno. Nedodávali včas sjednané posudky, na jednání jezdili zmocněnci k majitelce pozdě, přestože se na termínech dohodli, s laxním odůvodněním, že „včera jsem na to neměl prostě čas“. Pokaždé, když jsem viděl nebo četl citace ke sporu od obou stran, vždy jsem měl pocit, jakoby stát byl Bůh a majitelka pozemků jen „nikdo“.
Rodina paní Havránkové hospodaří na statcích již od 16. století. V padesátých letech si pro jejího otce přijeli a přímo z hospody ho komunisté poslali na šest let do lágru v Jáchymově. V roce 1993 stát vracel rodině Havránkových komunisty zabavený majetek v žalostném stavu. Čekal je zničený statek a rozbité stroje. „Necítím se vinna a zodpovědná za to, že dálnice D11 končí v polích," říká Ludmila Havránková u brány rodinného gruntu. „Stát po nás něco chce, tak se musí umět dohodnout. Místo toho jedná arogantně z pozice moci a síly." Kolikrát to mnoho z nás zažilo v různých správních řízeních na vlastní kůži?
Osobně považuji vyvlastnění majetku paní Havránkové a její sestry za návrat znárodňování. V historii ČSR bylo poprvé vyhlášeno v Košickém vládním programu z 5. dubna 1945. Jeho principem byla zásada potrestání všech kolaborantů s fašistickou správou Říše za Protektorátu Čechy a Morava, všech kolaborantů s režimem ľudáckeho fašistického státu za Slovenského štátu a také vyvlastnění majetku Němců hlásicích se k heinleinovské straně. Znárodňování bylo vlastní většině socialistických vlád v Evropě.
Máme rok 2010 a za špatnou práci státních úředníků v období investiční přípravy, ale i v době, kdy se již v okolí stavělo, potrestala současná vláda vlastníka pozemků. Soukromé vlastnictví je jedním ze základních pilířů skutečné svobody a demokracie. Jenže když chybu udělá stát, jde svoboda stranou. Na inkriminovaném jednání vlády pronesla ministryně Kovářová zásadní slova na adresu jedné ze spoluvlastnic. „Paní Štrosové nabídl stát cenu za její pozemek teprve před třemi týdny, a to je příliš krátký čas na to, aby se mohla zodpovědně rozhodnout. Navíc jsem přesvědčena, že když chce stát vykoupit pozemky pro své účely, měl by za ně nabídnout takovou cenu, aby byla pro toho účastníka akceptovatelná - tedy měli paní Štrosové nabídnout tržní cenu.“
Stát nejenže nebyl schopen v minulosti včas plnit již přislíbené dohody, ale nakonec nenabídl majitelkám, vlastnícím soukromý majetek, ani standardní tržní cenu. Rozdíl mezi tržní cenou a cenou, kterou bude stát vyvlastnění „kompenzovat", není nic jiného než znárodnění. Jak by tento náklad na stavbu unesl srovnání s prokorupčně nejdražšími dálnicemi široko daleko, které náš stát platí betonové lobby, aby tato pak sponzorovala soukromé aktivity politiků a volební kampaně politických stran? V tomto srovnání by bylo uplatnění férového přístupu k majitelce jen kapkou v moři těch stovek miliard, které tento stát vyhodil oknem. Politici vyhazují peníze oknem ve „veřejném zájmu", aby v jejich soukromém ještě stihli po schodech seběhnout dolů a chytit pod oknem něco pro sebe.
Pořád říkám, že stát si osvojil příliš mnoho práv na úkor jeho občanů. Jsem absolutním odpůrcem vyvlastňování. Zejména pak, když veřejný zájem je posuzován de facto samotnými politiky, kteří odfláknou svou práci, za jejíž výsledky by je v soukromém sektoru na hodinu vyhodili. Rozhodnutím vlády jsme se dostali zpátky o dvacet let. Považuji to za další bezprecedentní zneužití moci, ponižující svobodu a elementární přirozené právo člověka.
Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů
Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora
