23.10.2019 | Svátek má Teodor, Theodor


PRÁVO: Proč podporuji rozhodnutí Nejvyššího soudu

5.8.2013

Předně bych rád zdůraznil, že vyjádření podpory (dvěma) rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci (dříve) trestně stíhaných exposlanců Tluchoře, Fuksy a Šnajdra vůbec neznamená, že bych schvaloval jednání, které jim bylo kladeno za vinu. Jde ovšem o to rozlišit trestněprávní, politickou a morální stránku tohoto jednání. Uvedené tři roviny hodnocení nelze zaměňovat, aniž bychom čelili nebezpečí, že se trestní právo stane nástrojem politiky či prostředkem k dodržování morálky. K tomu v uvedeném případě bohužel došlo. Až Nejvyšší soud zmíněné roviny jednoznačně oddělil; již proto zaslouží jeho rozhodnutí podporu.

Právní podstata rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívá v tom, že jmenovaní bývalí poslanci jsou v souvislosti s jednáním záležejícím – mimo jiné – ve vzdání se poslaneckého mandátu vyňati z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud v této věci nerozhodoval z vlastní iniciativy, nýbrž na návrh dvou z obviněných podaný v souladu s § 10 odst. 2 tr. řádu. Nelze tedy Nejvyššímu soudu vytýkat, že do celé kauzy aktivisticky zasáhl a nenechal ji dospět až stádia věcného projednání před příslušným soudem. Nejvyšší soud zkrátka musel podle tr. řádu o tom, zda jsou obvinění bývalí poslanci z pravomoci policie, státního zastupitelství a soudů vyňati, rozhodnout.

Mám za to, že přes kritiku, které se oběma usnesením Nejvyššího soudu na veřejnosti dostává, jde o rozhodnutí věcně správná, jež jsou opřena o dobré důvody.

Proti všem třem exposlancům, jichž se rozhodnutí Nejvyššího soudu týkají, bylo usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 13. 6. 2013 zahájeno trestní stíhání, a to pro trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spáchané ve spolupachatelství. Je nezbytné ukázat, jaké jsou obecné znaky skutkových podstat uvedených trestných činů a jakým konkrétním jednáním měli obvinění tyto skutkové podstaty naplnit.

Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá taková úřední osoba, která v úmyslu opatřit sobě (nebo jinému) neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. O tom, že poslanec Parlamentu ČR je úřední osobou, nemá smysl diskutovat. Ani naplnění dalšího skutkového znaku, a sice opatření prospěchu sobě (nebo jinému) není z hlediska trestněprávní nauky pochybné, neboť přijetí funkce v podnicích se státní účastí určitý prospěch jistě představuje. Protiprávnost (neoprávněnost) tohoto prospěchu je ovšem státním zastupitelstvím spatřována v okolnosti, že jej obvinění získali díky tomu, že vykonávali jako poslanci svou pravomoc (poslanecký mandát) způsobem odporujícím čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy, tedy v rozporu se svým nejlepším vědomím a svědomím. Konkrétně šlo o to, že se v rozporu s poslaneckým slibem vzdali svého mandátu, či výstižněji řečeno, jak uvedl i příslušný státní zástupce, "´vyměnili´ za uvedený slib zisk označené funkce". V právě uvedeném ovšem spočívá hlavní nedostatek a nebezpečí celé právní konstrukce.

Ta se ovšem opakuje i u druhého trestného činu, ze kterého byli dotyční obviněni, a sice z přijetí úplatku, který podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, jež sama nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe (nebo pro jiného) přijme nebo dá si slíbit úplatek. Úplatek je v trestněprávní teorii chápán jako prospěch (majetkový i nemajetkový), jehož se uplácenému dostává za výhodu, kterou uplácející (nebo někdo jiný) má dostat nebo dostal. V uvedeném případě měl úplatek spočívat ve zvolení do určité funkce, výhoda pro uplácejícího měla pak záležet v tom, že uplácený poslanec bude obstarávat "věc veřejného zájmu", to je svůj poslanecký mandát, v rozporu se svým nejlepším vědomím a svědomím, konkrétně tak, že se svého poslaneckého mandátu vzdá.

Z uvedeného je zřejmé, že kdyby nebyli z pravomoci orgánů činných v trestním řízení vyňati, mohli být exposlanci pro uvedené trestné činy odsouzeni jedině tehdy, jestliže by v řízení před soudem bylo prokázáno, že v souvislosti se slibem obdržení funkcí ve firmách se státní účastí vykonávali svůj poslanecký mandát v rozporu se svým svědomím, tedy konkrétně, že se v rozporu se svým svědomím poslaneckého mandátu vzdali. Neznám způsob, kterým by v řízení před soudem mohlo být s praktickou jistotou prokázáno, zda někdo jednal v souladu či v rozporu se svým svědomím. Není přitom přípustné zaměňovat kategorie zavinění (úmyslu a nedbalosti) a svědomí. Úmysl či nedbalost pachatele jistě dokazovat lze, svědomí se naproti tomu v jednání pachatele nijak nemanifestuje (ledaže bychom předpokládali, že každý vždy jedná v souladu se svým svědomím, což je ale v rozporu se zkušeností).

Logicky se v této souvislosti nabízí závěr, že hlasovali-li by obvinění exposlanci proti návrhu zákona, se kterým byla spojena žádost o vyslovení důvěry vládě, obviněni by státním zastupitelstvím nebyli, neboť takové jednání by bylo zřejmě považováno (státním zastupitelstvím) za souladné s jejich svědomím. Jenže to, zda někdo jedná v souladu či v rozporu se svým svědomím, nesmí nikdy být – ať jde o poslance nebo o jiného občana – předmětem zkoumání orgánů činných v trestním řízení. Za to, zda člověk jedná v souladu se svým svědomím, nese odpovědnost jedině před Bohem, případně sám před sebou. Rozpor činů se svědomím je předmětem odpovědnosti morální, nikoli trestní. Právní norma, která stanoví osobě povinnost jednat v souladu se svým svědomím – jako v uvedeném případě čl. 26 Ústavy –, je normou imperfektní, představuje pouhý apel, který právními prostředky nelze vymáhat.

Obdobně nesmí orgány činné v trestním řízení zajímat, proč ten který poslanec nebo senátor zvedl nebo nezvedl ruku pro určitý zákon, zdržel se hlasování o něm, opustil v souvislosti s hlasováním jednací sál nebo se vzdal svého mandátu. Mám za zcela důvodné, tvrdí-li Nejvyšší soud, že hlasování o přijetí zákona (zdržení se hlasování) či vzdání se poslaneckého mandátu "dosahuje již parametrů imunity (indemnity) z hlediska čl. 27 odst. 1 Ústavy". Nelze přece v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se poslanec či senátor vyslovil či nevyslovil pro ten "správný" zákon, případně zda se v souvislosti s hlasováním svého mandátu "oprávněně" vzdal a co jej k tomu vedlo. Tím by byla naprosto popřena svobodná vůle (autonomie) parlamentu. Sněmovna i senát by se staly závislými na tom, jak jejich zákonodárnou činnost hodnotí moc výkonná (policie, státní zastupitelství), případně soudní.

Poslanci a senátoři nesou za výkon svého mandátu (vedle morální) pouze politickou odpovědnost, z níž skládají účty svým voličům ve svobodných volbách; ti nejlépe dovedou kvalitu výkonu mandátu zákonodárců zhodnotit. Nejvyššímu soudu je tedy zapotřebí přisvědčit, tvrdí-li v souvislosti se vzneseným obviněním, že postup (projev) poslance spočívající ve vzdání se poslaneckého mandátu nelze "posunout až do roviny trestněprávních úvah". Zároveň Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích správně případy imunity podle čl. 27 odst. 2 Ústavy omezuje pouze na takové projevy poslance, které jsou "ve zřetelné souvislosti s výkonem jeho poslaneckého mandátu". Není tedy třeba se obávat, že by společensky škodlivá jednání uskutečněná na půdě sněmovny či senátu, která zřetelně nesouvisejí s výkonem zákonodárcova mandátu (krádež, vražda apod.), nemohla být trestně postihována.

Závěrem bych ještě uvedl, že nebezpečí, které se za výše popsanou právní konstrukcí skrývá, má o dost širší dopad, než se veřejnosti může zdát. Například i soudcům zákon ukládá, aby vykládali zákon podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (§ 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Byl-li by právní názor zastávaný státním zastupitelstvím správný, bylo by možné trestně postihovat soudce za to, že v konkrétní věci nevykládali zákon v souladu se svým svědomím. Soudní rozhodování by se pak zcela dostalo pod kontrolu exekutivy (policie a státního zastupitelství). I takovým důsledkům rozhodnutí Nejvyššího soudu zamezují.

Autor je právník

(Stanovisko, které vyjadřuje osobní názor autora, bylo podáno na žádost výboru Klubu na obranu demokracie.)

Převzato z www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.