Nepravomocně odsouzený poslanec není ozdobou ani politické strany, jež ho do Poslanecké sněmovny vyslala, ani poslaneckého sboru. Bylo by jistě úlevné, kdyby se Roman Pekárek někam vypařil a přestal své kolegy obtěžovat svou přítomností. Jenže pan poslanec tvrdí, že je nevinen, spoléhá na zrušení rozsudku v odvolacím řízení naplánovaném na 18. prosinec 2012 a je tvrdohlavý. Mandátu se prostě nevzdá. Chápu ho: nikdo se snadno nevzdává štěstí, které mu náhodou spadlo do klína.

Vyvolává tím běsnění na pravici i na levici, pasou se na něm novináři, kteří už nějakou chvíli neměli pořádnou senzaci s příchutí špíny. Všichni se shodují na jediném: Pekárek musí ven! Ale nemajíce žádný nástroj, jak jej vypudit, nakonec jen mlátí prázdnou slámu a nechávají utíkat důležitější věci.

Především hromadně podrývají právní jistoty občanů tohoto státu, kteří věří na presumpci neviny jako na jeden ze základů právního řádu. Ta sice podle politiků platí, ale zjevně jen výběrově: ne vždy a ne pro všechny. Ne pro toho, kdo na ni dle jejich úradku nemá právo. Nechť s ní ale Pekárkovi pronásledovatelé nakládají jakkoli špatně, stejně nedosáhnou požadovaného cíle, tedy jeho vyhnání z parlamentu. Zpochybňování právního řádu je za těchto okolností zvlášť trestuhodné, protože není vyváženo žádnou protihodnotou.

Rozumnější by bylo smířit se s tím, že právo platí, i když se nám to zrovna nehodí. S právními principy nelze nakládat libovolně – jednou je ctít a příště opomíjet. Jinak právo přestává být právem a jeho oslabení se může jednomu každému z nás vymstít, kdy se nám to bude nejméně hodit.

Ostatně Země se nevychýlí ze své dráhy, bude-li do 18. prosince ve Sněmovně o jednoho nepravomocně odsouzeného poslance více. Mimo to je skutečností, že odvolací soudy prvostupňové rozsudky skutečně dosti často ruší. Možnost, že 18. prosince vyjde Roman Pekárek ze soudní síně zproštěn obžaloby, není zcela vyloučena. Co se stane pak? Přijdou se mu všichni rozhořčení mravokárci omluvit? Budou se stydět před jeho rodinou, pro kterou jeho pronásledování určitě bylo strašným utrpením? Jeho vypuzení z parlamentu by se okamžikem vyhlášení zprošťujícího rozsudku stalo velkou křivdou, kterou by nebylo snadné odčinit. Jeho újma by byla větší, než ta pomyslná způsobená jeho přítomností ve Sněmovně, jejíž důstojnost v očích veřejnosti je již stejně nevalná.

Politici i novináři by měli utlumit vášně i z dalšího důvodu: do soudního řízení s Romanem Pekárkem zbývá doslova pár dní. Soud má nárok, aby obžalovaného, který má zvláštní, choulostivé postavení, soudil v naprostém klidu, ušetřen tlaku společenské atmosféry. Soudci jsou sice nezávislí a skutečně nemusejí dát na veřejné mínění, ale nežijí ve vakuu a společenskou atmosféru vnímají, někdo více, někdo méně. A i kdyby byl Roman Pekárek skutečně padouch, i tak si zaslouží spravedlivý, ničím neovlivněný proces. Ale také společnost má nárok, aby se pravdu o jeho vině či nevině dověděla od soudu, na němž nebude lpět ani zrníčko podezření z podlehnutí přáním "ulice". Bylo by špatné, kdyby se za dané situace soud s Romanem Pekárkem změnil v divadlo-popravu, jak se stalo v případě Víta Bárty.

Soustředění pozornosti na Romana Pekárka odvádí politiky od skutečnosti, která je dle mého soudu důležitější než dočasná přítomnost nepravomocně odsouzeného v Poslanecké sněmovně: poslanecký plat je skvělým "přilepšením" pro vazebně stíhaného nebo pravomocně odsouzeného poslance, který sice mandát fakticky nevykonává, ale přesto si jej ponechal. Stejně jako je možné, že bude Roman Pekárek 18. prosince zproštěn obžaloby, se také může stát, že skončí za mřížemi a k Davidu Rathovi přibude další vězeň placený Sněmovnou.

Ve všech profesích, u nichž zákon připouští dočasné pozastavení výkonu funkce, dochází také k okamžitému krácení nebo k úplnému odnětí funkčních požitků, pouze zákonodárci mají nezaslouženou výjimku. Místo okázalých projevů mravního rozhořčení by se političtí vůdci měli postarat, aby Poslanecká sněmovna mohla "pokud možno včera" uzákonit úpravu, podle které by se poslanci ve vazbě po určité době "vyřazení z provozu" zadržela část platu až do právní moci rozsudku a pravomocně odsouzenému k nepodmíněnému trestu odnětí svobody by nárok na poslanecké požitky zanikl v okamžiku nabytí právní moci rozsudku.

Tím nechci říci, že uvedení nepravomocně odsouzeného poslance do sněmovny je záslužným činem ODS, jen míním, že nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Když už se nelze pana poslance zbavit, nechť se kampaní proti němu nepodrývají právní jistoty občanů, nechť se neútočí na nezávislost soudu a nechť se zamezí plýtvání peněz ze státního rozpočtu na platy poslanců, kteří nevykonávají funkci.