Soudě dle stranických preferencí, vydávaných různými agenturami, kauza Čapí hnízdo zatím neměla na podporu hnutí ANO velký vliv. Stále se pohybuje mezi dvaceti až třiceti procenty a šéf i faktický majitel strany Andrej Babiš se pořád drží na čele žebříčku důvěryhodnosti politiků.

Na první pohled to vypadá jako špatný vtip. Čapí hnízdo se několik týdnů intenzivně propíralo v médiích, a byť je sporné, došlo-li k porušení zákona, ze zveřejněných informací jako příslovečná sláma z bot čouhá účelové jednání, využití evropských dotací takříkajíc v rodinném zájmu. S preferencemi to však nehnulo.

Pevná víra v Andreje Babiše má řadu příčin a zdrojů. Část z nich je ale dlouhodobé povahy a lze říci, že předseda ANO za ně vlastně nemůže. „Babišismus“ totiž vyrostl i z některých dogmat, jež tvoří základ naší polistopadové transformace.

Asi nejsilnějším z nich je přesvědčení, že stát je špatný hospodář, který svou obtížnou byrokracií vše jen zdržuje a dusí. Proto je nejlepší stát minimalizovat, odsunout ho takřka úplně z veřejného života, učinit z něj pouze pověstného nočního hlídače, jenž bude mít na starosti policii, armádu, emisi peněz plus pár dalších maličkostí.

Oproti tomu vzývaným vzorem efektivity a zdrojem nadcházejícího blahobytu se stala soukromá firma operující na volném trhu.

Ve společnosti, která měla za sebou trpkou zkušenost s komunistickým režimem, nalezlo podobné uvažování značnou odezvu a nelze se tomu moc divit. Ale v kolektivním vědomí se udrželo dodnes, více jak čtvrtstoletí po pádu komunismu.

Efektivita soukromé firmy se stále staví do protikladu s pomalým rozhodováním na úrovni vlády, parlamentu či státních orgánů. A zdaleka nejen u nás, jde o celosvětový trend, k jehož problematickým projevům patří například i kandidát na amerického prezidenta Donald Trump.

Může se pak ale někdo divit politickému úspěchu podnikatele, který voličům naslibuje, že bude stát řídit jako firmu, tedy moderně či, jak se též říká, progresivně? Česky se kdysi říkalo pokrokově, avšak toto slovo svým neefektivním způsobem řízení zprofanovali komunisté.

Státní byrokracie nebo koaliční stranická politika představují v očích nemalé části voličů zkrátka telefon s pevnou linkou, kdežto Babiš či Trump jim nabízejí mobil.

Andrej Babiš však zároveň tvrdí, že sen o výkonném státu lze zatím realizovat jen omezeně, kvůli nutnosti kompromisů s „dinosauřími“ politiky. Stát jako firmu by mohl řídit až po zisku jednobarevné většiny, a to díky změně volebního systému. Nicméně většina „předbabišovských“ návrhů na změnu volebního systému se u nás zdůvodňovala potřebou efektivního, víceméně jednobarevného, vládnutí.

V Babišovi tak ostatní české politické strany, zejména ty pravicové, často jen sklízejí to, co samy zasely. Nejen aférami, ale i programem. Babiš je jejich nechtěné a nečekané dítě.