Oficiální žádost Spojených států o umístění radaru – součásti systému protiraketové obrany – v Jincích na Příbramsku ukončila měsíce spekulací, zda po nás budou Američané cosi chtít a kde to své „cosi“ budou chtít dislokovat. Teď už víme, že chtějí radar (a nikoliv základnu s protiraketovými raketami) a že ho chtějí mít u Příbrami. Avšak pravá politická bitva tím teprve začíná. A o otázky naší, evropské i americké bezpečnosti v ní patrně půjde až ve druhé řadě – v hlavní roli se totiž představí především vášně a snaha vytěžit z nich patřičný politický kapitál.

Odpůrci americké základny zároveň volají po vypsání referenda, které zpravidla líčí jako ten nejdemokratičtější prostředek rozhodování, v němž má moudrý lid možnost přemoci zákulisní čachry vládnoucí politické elity. Zastánci radaru naopak všelidové hlasování odmítají, neb prý lid nemá do bezpečnostních otázek co hovořit. Soudě dle průzkumů veřejného mínění, lid by raketovou základnu zamítl, k radaru však zaujímal mnohem smířlivější postoj. Ale radarová základna též dosud hrála úlohu menšího zla ve srovnání se základnou raketovou, a je tedy otázkou, jak k ní veřejné mínění přistoupí po jejím „osamostatnění“, a hlavně poté, kdy se rozproudí další politická i mediální diskuse.

Volání po referendu však pravděpodobně neutichne, ba naopak zesílí, neboť radarová základna představuje v tuto chvíli snadný cíl pro všechny, kdo se potřebují zviditelnit a získat příznivce s pomocí nepřehlédnutelného zástupného symbolu.

Přirovnáme-li referendum k ženě, nutno konstatovat, že její přednosti jsou jednoduché a patrné na první pohled, zatímco závažné vady zůstávají skryty a na světlo vystupují až při bližším ohledání.

Proto bude asi vhodné věnovat se především jim.

Snad největší nedostatek plebiscitu by se dal opsat eufemismem „deficit kompetence“. Rozumí lidé současným bezpečnostním problémům, zbraňovým systémům i metodám, jak se raketovému útoku bránit? Samozřejmě že nikoliv.

Dokonce jim příliš nerozumí ani většina politiků, ti však mají k dispozici alespoň poradce, experty i jejich expertízy, a hlavně volný placený čas, v němž se mohou věnovat studiu dané problematiky a diskutovat o ní. Přesněji řečeno to všechno mají k dispozici potenciálně, chtějí-li. Řada politiků dá před celkem nezáživnou četbou rozboru výhod a nevýhod protiraketové obrany přednost golfovému turnaji či laškování se sekretářkou v baru, většina voličů je ale, úměrně svému příjmu a postavení, bude v tomto následovat. A ti občané, kteří se rozhodnou obklopit se odbornými studiemi, záhy zjistí, že se jim večer už klíží oči a ráno musí brzy vstávat do práce. Na scénu proto mohou snadno vstoupit hlavně emoce, jak primární, tak sekundární neboli uměle vyvolané lišáckými politiky. Přičemž umění vytvářet ty pravé emoce se politik zpravidla naučí od starších a zkušenějších kolegů, ležet v knihách k tomu ani moc není třeba. Klíčem k úspěchu v politice je vyvolání a fixace toho „správného“ (žádoucího) asociativního vztahu. Radar = mír a bezpečí, radar = cíl pro teroristy, radar = americká expanze, radar = cesta k válce s Íránem nebo třeba radar = pobyt cizích vojsk.

Skoro v každém úvodu do sociologie najdou studenti příklad ze Spojených států. Když se v době druhé světové války jeden z průzkumů dotázal, zda je správné, aby USA válčily za svobodu jiných, jednoznačně vítězilo „ano“. Po zpřesnění otázky, je-li respondent/ka pro to, aby svobodu jiných hájil v uniformě americké armády jeho či její otec, manžel, syn nebo bratr, triumfovalo „ne“. Výsledky českých průzkumů o radaru (protiraketové základně) v podstatě odpovídají výše uvedenému učebnicovému příkladu. Bezpečí a život nejbližších dostává přednost před bezpečím širšího celku, před bezpečím lidí, které neznáme. Lidé souhlasí s obecným názorem, že obrana proti režimům typu íránského nebo severokorejského je správná a nutná, bojí se však důsledků útoku teroristů nebo přímo Ahmadínežádových raket na konkrétní obranné zařízení. „Bojovat se zlem je správné, ale ať náš tatínek radši zůstane doma,“ lze nakonec vyčíst z lógru skoro každého hrnku dat s výsledky průzkumu názorů veřejnosti na bezpečnostní problematiku.

Americký radar bude nyní patrně nejvíce vadit na Příbramsku, ale jeho blízkost Praze asi též vykoná své. Radar v Grónsku u nás pochopitelně nevadí vůbec nikomu. Nemělo by tedy případné referendum proběhnout pouze v Příbrami a okolí? Či naopak – neměli by být obyvatelé Prahy a středních Čech z celostátního plebiscitu vyloučeni kvůli střetu zájmů?

V situaci, kdy hrozí vysoký stupeň neznalosti, emocí, manipulace a rozporu mezi lokálním a celostátním zájmem, je proto moudré se referendu jako způsobu rozhodování bránit. Údajně nejdemokratičtější prostředek se totiž může snadno proměnit v Pandořinu skříňku.

LN, 27.1.2007

Autor je politolog