28.6.2022 | Svátek má Lubomír


POLITIKA: Zelená se zelená

19.5.2006

Ta písnička arciť byla o tom, že jistá dívka se červená a červená, když jí hladím ramena, ale tu barvu jsme zaměňovali za zelenou, neb dívce bylo z přízně a zájmu hlazením ramen vyjadřovaných, na blití.

Zůstalo mi to asociací i na barvu shodnou s tímto politickým hnutím. V Americe mu předsedá jistý Ralph Nader (proslavený kdys procesem proti automobilce Chevrolet a jejímu jedinému vozu s motorem vzadu, díky čemuž se ten vůz stal dodnes vyhledávanou a vysoce přeplácenou atrakcí). Jako presidentský kandidát této strany získal ve volbách roku 2004 celkem 411 304 hlasy, tedy celých 0,34%.

Britský letecký maršál Harris, přezdívaný „Bomber Harris“, dodnes odsuzovaný, zejména v Německu, za to, že jeho RAF oplácela bombardování Luftwaffe více a vydatněji než byla Luftwaffe schopná (ale německé V-1 a V-2 létaly a vraždily nejen v době vyhlazení Drážďan, když už prý bombardovat nemělo smysl, ale ještě pár měsíců potom); maršál Harris vydal po válce knížku o tom, co rozhodne budoucí střetnutí, v níž dávno před tím, než rakety začaly létat tak, jak si to lidé přejí, přisoudil budoucnost jim, ale zdůraznil, že vítězem bude společnost vlastnící více energetických zdrojů, respektive bude více energie vyrábět.

Maršál Harrris zemřel, celkem zneuznán v Rhodesii (když se to ještě jmenovalo Rhodesie a nebyl tam hlad a bída, na rozdíl od socialistické Zimbabwe), ale na jeho slova došlo.

Jedním ze zdrojů energie je jádro. V sedmdesátých létech se v Kalifornii taková elektrárna budovala v oblasti Mt. Diabolo, čili ďábelský vrch a americkým zeleným se to tuze nelíbilo. A pak jsme viděli v TV tuto reportáž. Na pozemku, nikoli jejím, ale elektrárny a v přírodě Kalifornii proslavující, tábořila dva roky jakási dáma. Když měla být vykázána, ohradila, se, že tam táboří na protest proti nukleární energii a v rámci zajištěné svobody projevu, tudíž posléze vykázána být nesměla. Taktéž ohlášena sbírka na její podporu. Tak.

Za prvé můžeme vzpomenout otázku Radia Jerevan na rozdíly mezi ústavou USA a SSSR. Odpověď zní, že se liší jen v maličkostech: Obě ústavy zajišťují svobodu projevu, ale jen americká také po něm.

Za druhé nás tehdy napadlo, jak báječné by bylo někde si zařídit takové dva roky prázdnin. Tábořit jsem tehdy jezdíval do oblasti Santa Lucia Range, kde mi rangeři z Arroyo Secco tolerovali najmě ilegální základnu, dokonce s vybudovanou latrinou na Rocky Creek, neb věděli, že jim les nepodpálím a své svinstvo si buď vynesu, nebo v horším případě zakopu. A věru, že by se mi líbilo tábořit tam o cosi déle než honba za chlebem s máslem dovolovala. Jen jsem nevěděl, proti čemu tam protestovat a kdo by mne i rodinu nějaký ten rok živil. Což mne, přiznávám a přiznání je jak známo polehčující okolnost, kromě jiných příkladů shodného vrhu, proti zeleným hnutím případně jeho politickým výhonkům, jaksi naladilo.

A máme to nynčko i zde. Vyvrbilo se to do spolku, který aspiruje na vstup do party občanů zákonodárců (při kteréž příležitosti si i navzájem nafackují), motivace pak zajisté stejně oprávněné jako motivace oné dámy, která si blíže Mt. Diabolo dopřávala dva roky prázdnin. Co nám to slibuje v případě jejich úspěchu? Například to, že za tuto stranu kandidující představitelku “Jihočeských matek“ (může někdo, kdo není zlosyn, mít cokoli proti matkám?) už nebude podporovat sousedící rakouský hejtman, ale budeme jí čtyři roky prázdnin dopřávat ze svých daní my.

Co dodat?

Ano, děsí nás Černobyl, ale není to výhradně typické sovětské specifikum. V létech 1957 až 1999 došlo na světě k celkem jedenácti haváriím. Žádná zajisté rozsahu a dosahu té sovětské. V prvém případě (1957) v Anglii, v posledním (1999) v Japonsku. Po světě stojí celkem 441 atomová elektrárna. Jedenáct z 441 je kolik procent? Elektráren tohoto druhu je 104 jen ve Spojených státech a díky aktivitám (jako té vzpomenuté dámy) tam poslední otevřeli roku 1999 – takže Kalifornie se nedávno a „náhle“ ocitla v akutní energetické krisi.

Pokud se Rusko rozhodne uzavřít kohoutky svých plynovodů a ropovodů, budeme na tom o cosi hůře než byla Kalifornie. Zajisté, Temelín v sousedství zámku Hluboká není žádná pastva pro oko, ale vymřelé lesy Krušnohoří, po válce jsme tam mívali sokolské tábory (však Jiří Stránský sepsal svou ságu o této době právě na základě empirie odtamtud) a dnes to místo připomíná cosi z Puškina – sem nezabloudí živý tvor, ni pták ni zvěř. Od obzoru k obzoru není jediný strom. Jen terén plný hrozivých vývratů s horko-těžko mizejícími stopami těžkých náklaďáků. Výsledek nedalekých sedmi elektráren uhelných, vybudovaných tam vládou předvoje dělnické třídy. Nezelená se tam nic a jen možno nyvě vzpomínat na půlmetrové keře borůvek v době před nastoupením cesty k socialismu rostoucí v hustých lesích kolem našeho tábora.

Zelená se zelená, a zelená se v našich předvolebních prognosách i pro zelené, což nám slibuje, soudím, nejvýše opět tak zvaně sežrat hada, pokud by se ty předpovědi měly potvrdit.

Kalifornské zákony na ochranu přírody jsou nejtvrdší na světě. Za vyhození vajglu z okénka automobilu, běžná praxe u nás, tam hrozí i pokuta 5000 dolarů. Lapače výfukových nečistot dle normy platné pro 49 států Unie nejsou platné v Republice Kalifornie. Ta má své vlastní a tvrdší. Stavíte-li dům, zákon vám přikazuje nahradit každou zastavěnou čtvereční stopu vysazením stromu. Přesto, či snad právě proto, získali američtí zelení ve volbách právě jen 0,34%. Neb na stromy zpátky nemůžeme, neuměli bychom tam už žít. I podle představ našich zelených bych asi vyžil jen s obtížemi, soudím. A je mi jako té dívce, co zelenala a zelenala.