Když se zelená hnutí na západ od našich hranic začala etablovat v politice, vsadila na důslednou opoziční kartu. Poté, co zelení v SRN obdrželi od soc.dem. nabídku k vládnímu angažmá, rozhořel se v jejich řadách zásadní spor, neschyluje-li se tím ke zradě politického programu. Česká Strana zelených vklouzla do Topolánkova kabinetu bez hlubších diskusí, sotva se poprvé ve své historii usadila do sněmovních křesel, a dlouhé měsíce bavila veřejnost dodatečnou výměnou názorů na téma, zda vládnout spíše s levicí (jako ve většině jiných zemí), nebo s pravicí (jak velí ideová spřízněnost Martina Bursíka s premiérem).

Před tolik očekávaným sjezdem zelených se ale oba uchazeči o předsednický post předháněli ve vyznáních loajality vůči stávající koalici. Podle svých vyjádření, ani jeden z nich neuvažoval o možnosti iniciovat programovou debatu či bilanci vládního působení SZ. Dana Kuchtová prohlásila, že tento sjezd je volební a sjezd programový vypukne až příští rok. Místo toho, aby se své nevelké naděje na osobní úspěch snažila vyvážit návodem delegátů zeleným ministrům a poslancům, jak dále postupovat v palčivých otázkách radaru, privatizace zdravotnictví či kamionové dopravy, nechala nespokojené voliče, jichž má SZ více než konkurence, ve stavu tichého úžasu. A navrch přidala absurdní úvahu o možném spolupředsednictví obou soků.

Jinými slovy, podle Kuchtové a Bursíka by měl sjezd pouze projednávat jména a stanovy, což jsou čistě interní partajní záležitosti a na uklidnění sympatizantů mají pramalý vliv.

Souboj Bursíka s Kuchtovou lze popsat jako střet technokratického pragmatika s idealistickou aktivistkou, jež dosud nedohlédla všech souvislostí a zákoutí politické profese. Nic na tom nemění, že programové teze Kuchtové jsou v teoretické rovině kvalitně propracované a docela inspirativní. Jistý švih má i vizuální ironizování Bursíkových účelových postojů na webu a plakátcích. Nebylo však pro její odpůrce nic snazšího, než v rámci internetové války Daně Kuchtové odpovědět brutální skandalizací.

O tom, nakolik se zelení připodobní zbylým stranám, hodně napoví hlasování o osudu Republikové rady. Dříve, při zápase s bývalým předsedou Beránkem, se vícekolejnost vedení SZ Bursíkovi (tehdy s Kuchtovou po boku) hodila. Dnes se stává přítěží. Martin Bursík dokáže stranu lépe kormidlovat prostřednictvím úzkého předsednictva, do jehož kompetencí regionalizovaná Republiková rada nebude zasahovat, a zejména poslaneckého klubu.

Politologie hovoří o třech stádiích ve vývoji politických stran.V nejpokročilejším mají hlavní slovo ústřední výbory či republikové rady, v prostředním jsou síly vyrovnané a v nejranějším mají nad standardními partajními orgány převahu poslanci. Tak je tomu nyní u zelených. Poslanecký klub je nejviditelnější a jeho chování pomáhá stranu profilovat, dávat jí tvář, ale též modelovat vnitřní poměry. Dokud bude Bursík kontrolovat poslance, k reformě politiky SZ nedojde.

Víkendový sjezd tak jen potvrdí tyrkysovou nečitelnost zelených a odstrašující mezilidské vztahy mezi spoustou jejich členů.

Právo 5.9.2008