Nedávno proběhla panelová diskuse lidí dost naštvaných politikou a hlavně Evropskou unií. Dva vysokoškolští učitelé, jeden novinář a jeden senátor zasedli na podiu. Jak přednášející, tak posluchači, všichni jsme byli zajedno, že ta naše EU není nic moc. Otázka byla, zda unie přežije a jestli by nebylo nejlepší včas vystoupit.

Vystoupit je ale problém. Evropské stanovy původně tuto možnost ani neuváděly. Existuje prý nějaké ujednání z Vídně, kde se v takovém případě, pokud není stanoveno jinak, počítá s půlroční výpovědní lhůtou. To ale bylo v poslední době změněno a EU stanovila dvouletou výpovědní lhůtu. Stačí si představit, že pokud někdo bude chtít vystoupit, bude to některý z menších států. Co takovému prckovi ti větší, uražení, za dva roky udělají, to nechť si domyslí každý sám.

Mezi posluchači a přednášejícími panovala shoda, že nejde tak ani zda, ale daleko více o to kdy se Evropská unie rozpadne. Řečníci si notovali v tom, že jsme malí a nemůžem kolos jménem Sjednocená Evropa nijak ovlivnit. Nejlepší bude nechat to vyhnít. Zmiňována byla také událost, kdy si jakýsi český politik, při jednání v Bruselu, za přítomnosti francouzského velepolitika, poněkud otevíral pusu. Francouz jen zmínil jejich velkou banku, která působí u nás, a významě povytáhl obočí. Tím chtěl básník říci, že v případě potřeby bude s námi bankou zatočeno. Upřímě řečeno, moc tomu nevěřím. Banky jsou vesměs akciové společnosti. Nevím, jak ve Francii, ale v Německu jen pomyšlení, že by paní Merkel chtěla šéfovi Deutsche Bank, Švýcaru Josefu Ackermannovi, nějak poroučet, by vyvolalo jen útrpný úsměv.

Poslední přednášející ukončil svůj projev hezkou animací. Na tabuli se skvěl uprostřed znak eura a kolem hvězdičky členských států. Ty postupně zhasínaly, až nebylo vidět nic.

V diskusi pak vystoupila i velmi šaramantní a angažovaná politička. "Říkat ono se to rozpadne je nesmysl," mínila ta dobrá dáma. Kdo má domácnost, ten ví, že nádobí se neumeje a prádlo nevypere samo. A tak že se prostě musíme, chtě nechtě, nějak přičinit. To je samozřejmě v rozporu s názorem "nechat to vyhnít". Připadá mi ale přece jenom lepší být o krok vpředu, než být s vyhnilou Evropou vymeten na světové šrotiště.

Závěr byl ale nejhezčí. Profesionální euroskeptik a prý i absolvent London School of Economics plakal nad nezájmem prostých lidí o otázku naší samostatnosti, respektive integrovanosti. Nejhorší jsou prý intelektuálové. "Já mám mezi nimi takových známých, ale ono se s nimi nedá mluvit. O ekonomice nemají ani ponětí." Řečník ještě nebyl ani s podia dole, když se z auditoria ozval hlas. "Tak co do toho kecaj?" Osobně bych to řekl jinak, ale jsme přece mezi intelektuály.