Životní minimum se od dubna zvýší o 450 korun a nově dosáhne úrovně 3860 korun. Za takové rozhodnutí je třeba pochválit vládu, a zvláště sociální demokracii, která návrh prosazovala a prosadila. Minimum se nezvyšovalo od roku 2012, a tak je jenom na místě, že vyrostlo stejně, jako se ve stejném období zvýšily ceny.

Přesto zůstala otevřená jedna otázka – jestli se uplatní další plán na pomoc nejchudším, o které mluvili politici hnutí ANO. Ti slibovali, že od července zvýší o 800 korun takzvanou nezabavitelnou částku, ze které nesmí exekutor dlužníkovi vzít ani korunu. Otázka je namístě, protože také zvýšením životního minima se zvyšuje nezabavitelná částka o 300 korun.

Pokud si tedy i ANO prosadí svou, pak nezabavitelná částka vyroste během pár měsíců dvakrát. Za promyšlený koncepční přístup to označit nejde. Málokterý obor veřejné správy přitom potřebuje tak promyšlený přístup jako sociální systém.

Sociální systémy v Evropě obvykle nefungují jen podle toho, že se rozdělují peníze těm, kteří je právě potřebují. V posledních desetiletích se v řadě zemí – a také v Česku – rozšířil model, který předpokládá dvě úrovně sociálních dávek. Vyšší úroveň je míněna jako výpomoc lidem s obvyklými příjmy, kteří se dočasně dostanou do finančních potíží – například ztratili práci, nepracují kvůli výchově dítěte, případně jde o důchodce, kterým se nečekaně zvýšil nájem.

Pak existuje nižší úroveň pro ty, kdo jsou dlouhodobě nezaměstnaní nebo neschopní pracovat. Jde v zásadě o chudinské dávky, ze kterých je možné na minimální úrovni uspokojit základní potřeby, včetně potravin a bydlení. Právě tyto dávky se počítají podle životního minima.

Každá z obou skupin odkázaných na sociální systém by měla pobírat jinou kategorii dávek. Přitom na vyšší úroveň mají nárok ti, kdo pracují, nebo se dá očekávat, že brzy do práce nastoupí. Logika je jasná – ti na životním minimu musí mít motivaci, aby se snažili vlastními silami svou situaci nějak zlepšit.

Nutno přiznat, že dávky pro obě skupiny u nás nejsou důsledně odděleny a lidé z první i druhé úrovně mají třeba stejný nárok na rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení. Tím se pak těm chudším snižuje motivace pracovat.

Český sociální systém však navíc zasáhlo něco jako pohroma. Stovky tisíc rodin se dostaly do exekuce, jejíž podmínky bývají tak přísné, že i těm, kdo pracují, snižují dávky na úroveň životního minima. Motivace zlepšit svou situaci vlastní silami se tak pro značnou část obyvatelstva blíží k nule.

Bohužel platí, že i jinak rozumné zvýšení životního minima z dílny sociální demokracie tento pat posiluje. Naopak motivaci k práci může, byť v malé míře, podpořit zvýšení nezabavitelné částky podle plánů ANO.

Základní kolaps sociálního systému, který ve spojení s nešťastným modelem exekucí odrazuje lidi od práce, se tím ovšem stejně nevyřeší. Proto je namístě vyzvat vládu, ať promyslí základní nastavení sociálního systému v Česku a snaží se ho osvobodit od zhoubného vlivu exekucí. Zvýšením životního minima se připomíná nutnost najít cestu, jak pomáhat opravdu efektivně.

Autor je komentátor serveru Echo24