Krize KDU-ČSL je zřejmě nejzajímavější politickou událostí českého pozdního léta. Je součástí systémových potíží ústavního uspořádání, které se plně projevily po červnových volbách a její výsledek bude nepochybně významným příspěvkem, ne-li poslední špetkou rozuzlení. Názorový vývoj lidoveckých funkcionářů lze sledovat v jejich tiskových vyjádřeních.

Shrňme si, co se vlastně stalo. Vedení lidovců bylo frustrováno volebním debaklem a skutečností, že zachování jejich vlivu na celostátní politiku se ocitlo plně v rukou ODS. ODS sice vyhrála volby, ale volební výsledek jejich koaličních partnerů, KDU-ČSL a Strany zelených byl natolik špatný, že efektivní obranu před vládou koalice ČSSD a KSČM skýtal pouze společný a koordinovaný postup celého bloku demokratických stran. Parlamentní matematika je jasná. Pokud kterákoli stovková formace ve sněmovně jednou získá důvěru, bude neodvolatelná.

Protože zachování vládní účasti v koalici s ODS se stalo problematickým, alespoň po dobu, než bude schválen rozpočet a Topolánek dostane záminku vládu rekonstruovat, zvítězila ve vedení lidovců myšlenka dohodnout se s Paroubkem i za cenu otevřené spolupráce s KSČM. Sociální demokraté s lidovci nemají bez komunistů společně sílu vládu prosadit, i kdyby komunisté hromadně ze sněmovny odešli. Tato myšlenka byla rozpracována členy vedení, ale nikoli na půdě vedení. Dá se říci, že třináct prominentních členů konspirovalo proti vlastní straně. Jejich seznam není úplný, někteří (Kasal) svoji účast přiznávají čestně, někteří (Pithart) svojí neopatrností, jiní svoji účast bagatelizují (Juránek). Míra jejich zasvěcení i ochoty se na takovém projektu podílet byla různá a stejně různá byla rychlost jejich obratu. Svoji účast zásadně odmítají poslanci Kvapil a bývalý místopředseda Svoboda, za osobní selhání, která jej nutí odejít ze stranických funkcí, ovšem nikoli vzdát se senátního mandátu, celou věc považuje předseda senátního klubu Bílek. Ostře a razantně naopak vystupoval senátor a nový místopředseda Stodůlka. Poslanec Severa žádá, aby se už v tom, kdo byl pro Paroubka, přestalo vrtat, poslankyně Parkanová, jedna z možných favoritek prosincového klání o předsedu, chce udržet úzké vazby k ODS, účast mezi Kalouskovými apoštoly odmítá, Šojdrová ve stranickém Hlase Kalouska chválí a do nebes vynáší.

Všichni, kdo se k věci vyjadřují, upozaďují prospěch, který byl lidoveckým funkcionářům slíben, a drží se teze o nutnosti zabránit změně volebního systému. Lidovecké obavy ovšem nesdílely a ani nadále nesdílejí další parlamentní strany údajně ohrožené stejným způsobem – komunisté a zelení, tedy se zdá, že lidovci přece jen slyšeli znovu růst trávu. Lišácké je rovněž rozhodnutí dohodnout se s ČSSD, která změnu volebního zákona prosazovala jako základní podmínku jednání s ODS, na úkor ODS, která se jí bránila. V tomto zdůvodňování vynikají především senátoři Bárta a Pithart, kteří svoje mandáty obhajují a bude jim dobrý každý hlas.

Na stránkách KDU-ČSL lze najít velmi zajímavý článek místopředsedy senátu Pitharta, kterým po více než deseti dnech reaguje na uplynulé události, bohužel pouze v regionálním tisku. Kouzlem nechtěného mu do stati proniklo přiznání, že o připravované dohodě mezi Kalouskem a Paroubkem informován byl. Za největší chybu pak považoval, že ona dohoda byla na nátlak Jiřího Paroubka zveřejněna hned, jak bylo dosaženo její základní podoby. Podle názoru senátora se to mělo stát až poté, co uplyne marný Topolánkův pokus. Dnešní zásadní odsudek získal pod tlakem členské základny.

Hejtman Juránek, který jako první dospěl od váhavé podpory k radikálnímu protestu, vznesl požadavek, aby byl vyvinut tlak na odstoupení „namočených“ poslanců, což Jan Kasal označil za pokus o oslabení strany. Odstoupení poslance je dle ústavy věcí osobního rozhodnutí a taková vize nepochybně ovlivní odhodlání poslaneckého klubu KDU-ČSL kráčet k předčasným volbám. Odvolání kandidátů na senátory, kteří kolaboraci s komunisty podporovali, ovšem v pravomoci stranických orgánů dosud je.