Proč začíná připomínat Babiše?

„Vláda by měla šetřit na státu, ne na občanech,“ řekl ve svém projevu před hlasováním o důvěře vládě premiér Petr Fiala. Šikovně vytvořený rétorický obrat ovšem rychle svlékne svůj kouzelný šat, jakmile si uvědomíme, že šetření na státu se od šetření na občanech prakticky nedá odtrhnout. Fialova konfúze v umělém rozdělování ekonomiky a politiky začíná být problém.

Premiér se snaží vytvořit dojem, že lze ze systému vypreparovat něco jako čistý aparát, který se pak ořeže, čímž se ušetří desítky miliard korun. Připomíná to představu premiéra Andreje Babiše, který sliboval, že EET omezí daňové úniky a podvody a přinese do rozpočtu přes sto miliard korun.

Nic takového se nestalo. Od počátku šlo o nenaplnitelnou představu s velkýma populistickýma očima, protože skutečné podvody a úniky jdou úplně jinými kanály než přes pokladny v restauracích a malých prodejnách.

Podobně nefunguje vnucovaná Fialova představa, že v aparátu státu se tak strašlivě plýtvá, že poctivé úspory tu zachrání stabilitu rozpočtu. Jenže ten pracuje s řády stovek miliard.

Jistě že princip spořivosti by měl být vlastní celému systému. Provozní náklady aparátu jsou ale především náklady na dobré a zkušené lidi, kteří ve skutečnosti systém vytvářejí. Šetřit na státu bude tedy nutně znamenat, že se bude šetřit na lidech. Tedy na občanech.

Neexistující miliardy

Při pohledu na povinné výdaje státu, takzvané mandatorní a pseudomandatorní výdaje, které jsou zahrnuty do rozpočtu, je zřejmé, kde je v českém systému problém. Stát totiž musí z rozpočtu vydat na základě zákonné povinnosti skoro 80 % veškerých rozpočtovaných peněz. Je to tři sta miliard přes bilion korun, což je velmi široké a mohutné rozpočtové jádro.

Chce-li tedy vláda něco ušetřit, bude muset dříve či později škrtat právě tady. Protože seškrtat desítky miliard ze zbývajících „volných“ dvaceti procent výdajů, je prakticky nemožné.

A také to nedává smysl. Snad jen z hlediska politicky vynuceného rozpočtového provizoria, k němuž se vláda vůbec nemusela uchylovat a mohla rozpočtové úspory reálně provádět během roku podle toho, jak vhodný či nevhodný k tomu bude vývoj ekonomiky. Vláda by měla čas nejen na to, aby si úsporná opatření dostatečně rozmyslela, ale i na to, aby případně provedla některé nutné zákonné úpravy a omezení státu.

Rozpočtové provizorium zatím přineslo jen jednu jedinou výhodu: vláda mohla snadněji omezit slíbené zvýšení mezd ve státní správě a ušetřit tak pět miliard korun. Vláda tedy šetří na státu, na svých občanech, dělá tedy přesně to, co premiér Fiala ve své řeči odmítl. Což je jeden z mnoha paradoxních rysů nastupující vlády.

Mimo první linii

Paradoxní je i argumentace, s níž se dnes v rozporu s premiérovou rétorikou na lidech státu šetří. Nejvýraznější byl v tomto směru výrok ministra financí Zbyňka Stanjury (ODS), který obhajoval snížení slíbeného navýšení mezd pro učitele tím, že kantoři nejsou v první linii boje s covidem-19. A teď by se přece mělo přidávat jen těm, kdo mají velké covidové nároky.

Přitom právě učitelé, udržující běžný školní provoz, musejí podstupovat pravidelné testování, chodit v rouškách a pohybovat se v zahuštěném lidském prostředí, které je k přenosu viru ideální. Vláda navíc považuje udržení otevřených škol za covidovou prioritu (!), těžko pak školy neoznačit za první covidovou linii.

Premiér Fiala považuje rozpočet za primárně politický, nikoli ekonomický nástroj, ale přistupuje k němu často ryze ekonomicky. To například když zdůrazňuje výši schodku či růst dluhu, nebo když říká, že na dluh se žít nedá.

Přitom stát i domácnosti v rozvinutém pozdním kapitalismu dluh přímo pohání a každý spotřebitel je cílenou reklamou hnán k tomu, aby si půjčoval. Aby se stal součástí kapitálového koloběhu vydělávání a utrácení, který se ve svém zrychlení donekonečna množí a obnovuje.

Kapitalismus je v tomto smyslu vlastně tvorba a správa dluhu, který se buď mění v investici přinášející zisky a nové investice, nebo v pouhou spotřebu přinášející delší či kratší potěšení a nutnost splácet.

Černá díra

Vláda si vytvořila takový „hnací dluh“ ještě před tím, než začala vládnout. Zrušením superhrubé mzdy naskočil příjmový dluh, který dosahuje zhruba oněch 80 miliard, které vláda dnes potřebuje škrtnout (proč to není 100 či 150, nikdo přesně nevysvětlil).

Na lidech se opravdu nešetřilo, některým se nechalo více peněz v peněženkách, ale teď se musí ušetřit na státu, což, jak bylo vidět, jsou nakonec zase jen lidé, nikoli tajemné mechanismy či černé díry.

Ostatně nejlépe to dokazuje návrh ministra pro místní rozvoj a digitalizaci Ivana Bartoše (Piráti), který jasně řekl, že nejvíce se ušetří digitalizací státní správy. Levnější efektivnější a spolehlivější stroje nahradí úředníky.

Má-li být stát efektivní, pak jistě potřebuje jen tolik úředníků, kolik je třeba, ani jednoho navíc. To ale musí politická reprezentace státu nejprve říct, co všechno stát bude dělat, o co se bude starat. Na takovou analýzu či audit se už třicet let čeká a nepřišla s ním žádná vláda, pravá ani levá.

Potřebujeme přece vědět, kolik lidí bude tvořit ten tajemný stát!

Politika vs. ekonomika

Premiér Fiala říká, že daně jsou politická, nikoli ekonomická záležitost. Stejně jako velikost státního aparátu, který bude rozpočet živit, je politické rozhodnutí. A jedni, ti praví, chtějí méně, ti leví, více státu.

To je sice teoreticky pravda, ale pravdou je i to, že každé takové ideologicky podmíněné rozhodnutí („my si prostě myslíme, že státu má být méně a lidé se o své peníze postarají lépe,“ říká Fiala) má okamžitě ekonomické efekty.

Politika se nedá dělat tak, že ideologicky rozhodnu a pak se už nějak ad hoc dopočítám. Politika je, ať se to někomu libí, nebo ne, vždy politická ekonomie nebo ekonomická politika. Petr Fiala svou marnou ekonomickou obranou rušení superhrubé mzdy, které bylo ryze ideologické, a následným ryze ekonomickým hlídáním schodku, předvádí přímo ukázkově, jak to vypadá, když se tak neděje.

Snad se to v nové vládě rychle změní.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce