Premiér Jiří Paroubek a expremiér Miloš Zeman tvrdí, že „velká koalice by byla podvodem na voličích.“ (Právo, 6.3.2006). Logika tohoto argumentu, jakož i celého článku, má bohužel stejné slabiny, jaké obecně vykazuje i spolupráce obou politiků, v níž premiér začíná tahat za kratší konec.

Paroubek totiž v minulosti ve vztahu k velké koalici zdaleka nepoužíval tak odmítavý tón, jaký si nyní nechal vnutit Zemanem. Je sice pochopitelné, že se Zemana před volbami snaží zpacifikovat, ale neměly by to být ústupky za cenu zbytečných názorových kotrmelců. Navíc je jasné, že Zeman, který pohodlně čtyři roky vládnul v závětří skryté velké koalice zvané „opoziční smlouva“, nebojuje za principy. Už dávno přeměnil téma velké koalice v kyj, jímž bojuje proti svým odpůrcům ve straně, kteří podle něho lační po prebendách za každou cenu.

Vypjatý odpor proti velké koalici pokulhává i věcně, protože volební výsledky mohou být takové, že sociální demokracie sice vyhraje volby, ale nebude mít většinu s komunisty, a tudíž nenajde podporu pro svou menšinovou vládu. Občanští demokraté, ať už vyhrají volby nebo skončí druzí, také nemusí uspět s vytvořením většinové vlády. Co pak? Podpoří ČSSD menšinovou vládu ODS? Nebo se hned budou konat předčasné volby?

Jinými slovy, pokud Zeman s Paroubkem nevysvětlí, co by ČSSD dělala, když bude velká koalice jediným (většinovým) řešením, jsou předvolební deklarace typu „velká koalice za žádnou cenu!“ dosti kontraproduktivní.

Závěr, že velká koalice není ideálním řešením, nebude asi nikdo příliš zpochybňovat. V českých poměrech by nejspíše vyústila do podobného dělení prebend a úpadku demokratické kultury, které jsme zažili už v dobách opoziční smlouvy. Není ale obecně pravda, že velká koalice na jedno volební období je vždy špatným řešením a „zradou na voličích“. Pokud mají obě velké strany rozum, mohou pohodlnou většinu, kterou jim velká koalice nabízí, využít například k prosazení užitečných reforem penzijního systému, státních financí nebo zdravotnictví - reforem, které coby kompromisy přes politický střed mají širokou podporu a nebude je měnit příští levicová či pravicová vláda.

I možné posílení extrémistů závisí do značné míry na tom, jak si velká koalice počíná. V Rakousku vládla poměrně dlouho (a země se v té době stala jednou z nejbohatších v Evropě). Extrémisté začali posilovat, až když už toto politické aranžmá trvalo příliš dlouho a začalo degenerovat.

Druhou stranou mince je, že Jiří Paroubek může svou stále těsnější spoluprací se Zemanem ztratit přízeň voličů, které si získal jako nová tvář v ČSSD, jež se vynořila z komunální politiky. V očích voličů nebyl spjat se stranickým establishmentem, který představoval jak Zeman, tak jeho odpůrce Stanislav Gross. Dokázal přitom zpacifikovat obě skupiny a stranu sjednotil. Jeho přibližování Zemanovi - jakkoliv možná pouze taktické - nemůže ovšem nevytvořit u mnoha voličů dojem, že sklouzává do stylu a struktur, kterým chtěla dát spousta lidí v české politice vale. Zejména pokud to dělá tak, že ustupuje Zemanovým extrémním názorům.

Paroubek tak začíná mít stejný problém jako Mirek Topolánek v ODS. I ten přišel do nejvyššího postu ve straně jako „člověk z regiónů“, jenž představuje alternativu vůči Václavu Klausovi i jeho lidem ve vedení strany, kteří prohráli dvoje volby v řadě. Topolánek byl ale nakonec těmito lidmi semlet a dokonce bojoval jako lev za Klausovo prezidentství. Přízeň zhrzeného čestného předsedy si stejně nezískal a navíc rychle ztratil punc nové krve ve stranickém vedení.

Když Klaus získal novou mocenskou bázi, začal jí používat k cílenému oslabování Topolánka. Paroubek by mohl skončit stejně.

Právo, 15.3.2006

Webová stránka Jiřího Pehe