POLITIKA: Václave Havle, stálo to za to?
S politikou v řádu milionů měla ve východním bloku zkušenost pouze polská opozice, jež dokázala s masovým odborovým hnutím Solidarita projít cestu od těžce vybojované taktické koexistence s komunistickým systémem přes martyrium výjimečného stavu až ke kulatému stolu, kde dojednala vznik polodemokratických institucí a konání polosvobodných voleb v červnu 1989. Zejména drtivý úspěch opozice v sektorech vyhrazených volné soutěži (Senát a 35 % křesel v Sejmu) vedl k tomu, že Wojciech Jaruzelski a jeho lidé pochopili historickou nutnost podělit se o moc s nenáviděnou Solidaritou, byť původně měl vlastně kulatý stůl posloužit jako důmyslná hráz proti této variantě. V průběhu léta nakonec rádi kývli na řešení, jež navrhl Adam Michnik v článku s výmluvným titulkem „Váš prezident, náš premiér“. V červenci byl Jaruzelski zvolen parlamentem hlavou státu, koncem srpna stanul v čele vlády Tadeusz Mazowiecki. Převážnou část ministrů tvořili lidé Solidarity, ale ve „vládě národního porozumění“ zasedali i ministři ze satelitních stran a čtyři komunisté, i na postech ministrů vnitra a obrany.
Proč se zde poněkud obšírně zabývám Polskem? Z prostého důvodu: skutečnost, že v Československu v prosinci 1989, čtyři měsíce po Polácích a měsíc po pádu Berlínské zdi, nakonec zvítězila varianta „Náš prezident, váš premiér“, totiž o něčem vypovídá. Navíc - československý prezident disponoval daleko slabšími pravomocemi než polský, a byť většinu v Čalfově kabinetu zaujali zástupci OF a VPN, ministrem obrany se příznačně stal komunista Miroslav Vacek. V listopadu ’89 se Václav Havel stal hvězdou demonstrací, ale když bylo třeba přetavit lidovou podporu v reálnou moc, novopečený tribun lidu ukul historický pakt s pružným, relativně mladým a vlivným komunistou Mariánem Čalfou. Zažehnal tak patrně mnohá nebezpečí plynoucí ze strany „pravověrnějších“ režimních struktur, ale zbavil se též reálných konkurentů v boji o vytoužený (?) prezidentský úřad, Ladislava Adamce i Alexandra Dubčeka. Následovala problematická volba disidenta Havla v Čalfově režii: parlamentem složeným z komunistů.
Politická hra Václava Havla
Podle klasických děl o přechodech k demokracii je pro hladkou transformaci nejlepší aliance umírněné opozice a liberálního (pragmatického) křídla nedemokratického režimu. Tedy svazek Havel - Čalfa. Byť vzorně koresponduje s předepsanou teorií, zůstává po něm dodnes pachuť a neustále se vracející otázka: Stálo to za to, bylo to nutné? Nezaplatili jsme všichni příliš vysokou cenu za poněkud zbrklé obsazení funkce prezidenta bez významnějších pravomocí, zato s takřka mytologickým významem ve společenském vědomí? Kdo se vlastně po listopadu dostal k opravdové moci? Havel, nebo Čalfa a spol.? Ekonomiku přece vytunelovali nikoliv Klaus a kapitalisté, ale především nomenklatura a estébáci, ačkoli jim k tomu otcové ekonomické reformy - spíše nezáměrně - vytyčili příhodné hřiště. Nicméně základy dalšího vývoje se zformovaly ve víru sametové revoluce. Dlouhá léta visí ve vzduchu otázka, zda Václav Havel ještě někdy napíše nějakou hru. Už se stalo, jeho působením v politické politice. Vystupuje v ní v hlavní roli jako člověk nevyrovnaný a ješitný, jemuž se často zatočila hlava z moci a slávy, který mnohdy neodolal četným tlakům, svodům a pokušením. Pro ty, kdo si z něj udělali ikonu k uctívání, „svatého z plastu“, je to asi nepříjemné a nepřijatelné zjištění. Pro jiné však může být onen právě až „příliš lidský“ Havel osobou hodnou vážného zamyšlení o lidské povaze a lidském údělu. Stal se vlastní postavou, což vlastně odpovídá jeho poetice.
LN, 2.10.2006
Autor je politolog
