Alternativa pro Česko není německá AfD. Už proto, že „staré pořádky“ svrhl Andrej Babiš

Mapy poslouží nejenom turistům. Názorně ukazují t éžspolečenské posuny. I takové, které patří do aktuální rubriky „vzpoury proti zavedeným politickým elitám“.

Třeba mapa Rakouska. Na prvním kole přímé volby prezidenta není nejdůležitější, že vyhrál Norbert Hofer z FPÖ, označované za populistickou a xenofobní stranu. Druhé kolo to může změnit. Důležitější je, že kandidáti sociálních demokratů a lidovců získali dohromady pouhých 22 procent hlasů. Kandidát tradiční levice vyhrál jen v osmi obvodech.

Či mapa spolkové země Sasko-Anhaltsko. Alternativu pro Německo, označovanou za populistickou a xenofobní, tam voliči poslali na druhé místo, čímž vytěsnili sociální demokracii. SPD nevyhrála ani v jednom obvodu.

Hrozí překreslování map i u nás? Někteří lidé straší, že ano. Varují před šířící se nenávistí a do rolí jejích nositelů obsazují tu Martina Konvičku, tu Tomia Okamuru, tu někoho jiného. Čerstvá zpráva říká, že Konvička končí s Blokem proti islámu a zakládá Alternativu pro Česko. Může zopakovat vzestup AfD v Německu?

Na místě je zatím střízlivost. Hlavní důvod pro ni je asi tento. Šéfka AfD Frauke Petryová na víkendovém sjezdu řekla, že stranu povede jako „protiestablishmentovou“, česky asi „proti dosavadním pořádkům“. Samozřejmě, všude je nějaká protiestablishmentová alternativa: ve Francii Národní fronta, v Rakousku FPÖ, v Německu Alternativa s velkým A. Ale v Česku je už tato role – tato nika, mohl by říci přírodovědec Konvička – obsazená.

Do boje proti establishmentu, proti „matrixu“, proti „starým pořádkům“ vyrazil už před lety Andrej Babiš s hnutím ANO a uspěl. Podle nátury to vyvolává nadšení či zděšení, ale je to prostě fakt.

Alternativa přece už vyhrála

Hřiště, na které hledí s obavou pozorovatelé v Německu, Francii či Rakousku, je u nás do značné míry už nalajnované. Establishment, proti kterému by se mohly vymezovat „strany vzpoury“, byl těžce zasažen už v roce 2013 a potom se k moci dostala dosavadní alternativa. To je prostě fakt, se kterým moc nehne ani Konvička, ani Okamura, ani Václav Klaus, který se považuje za autentického spojence německé AfD a Konvičkův nápad s Alternativou pro Česko pokládá za jakousi krádež duševního vlastnictví.

Upřímně řečeno, společný jmenovatel Konvičky, Okamury, Petryové, Hofera či Le Penové najdeme jen v příčině vzestupu jejich skóre. Dost názorně to na případu AfD shrnul německý esejista Hans-Martin Esser. Na úspěchu „stran vzpoury“ se jistou měrou podílí slovní agresivita těch, kteří bojují proti nenávisti. Když se stále opakují výrazy typu nacisté či rasisté, ve voličích to vyvolá protiakci. Když média hlavního proudu sklouzávají od analýzy problému k agitaci a používají výrazy jako odhalit („slovo, které už samo navozuje dojem, že autor je chytřejší než volič“), působí to ještě účelověji. „Skoro se nabízí podezření,“ shrnuje to Esser, „že politické a mediální elity mají zájem na posílení AfD.“

To všechno platí i u nás. I zde platí, že protestní strany se opírají o pocit odporu vůči něčemu. To je vymezuje od stran zavedených, které musí nabízet pozitivní programy pro příští volby. Jsou to – alespoň v tomto rozsahu – nové fenomény. Společnost, voliči i média se s nimi teprve učí zacházet. Jejich rizika by se neměla bagatelizovat, ale reakce na ně by neměly sklouzávat k tomu, pro co má angličtina trefný výraz overkill (česky asi: jít s kanonem na vrabce).

Ďábel mluví ústy establishmentu

Slovo establishment k nám přineslo prostředí hudebního undergroundu 70. let. Ivan Jirous nepoužíval výraz normalizátoři ani režim, oblíbil si prostě establishment. Varoval před „ďáblem, který mluví ústy establishmentu“.

Teď to slovo použila šéfka Alternativy pro Německo, která se v době, kdy Ivan Jirous psalPravdivý příběh Plastic People, sotva narodila. Důležitější je ale něco jiného. Zvláště v zemích, kde dlouho vládnou velké koalice (v Rakousku už celou generaci, v Německu většinu éry Merkelové), si voliči posilují pocit, že ať hlasují pro tradiční partu A, nebo pro tradiční partu B, vždy jim pak nakonec vládnou ti samí. Ti, kteří mají ty samé programy a mluví tou samou politicky korektní řečí. Proto voliči dávají hlasy „stranám vzpoury proti elitám“.

U nás je to jinak. Vzpouru proti zavedenému establishmentu – ať už se jí říká Velká protikorupční revoluce, tažení proti „matrixu“ nebo proti „starým pořádkům“ – jsme už zažili před třemi lety. A to ve volbách sněmovních i prezidentských. Konvička říká, že chce „dát tuhle zemi do pořádku“. Jako by nevěděl, že jí vládnou lidé, kteří vyhráli právě s takovým heslem. A kdo chce bojovat proti politické korektnosti a islámu, může se spolehnout na prezidenta Zemana. Ne, v této zemi vzpoura proti elitám nehrozí.

LN, 4.5.2016