Tomio Okamura využil vhodné chvilky a doslova se vetřel do přízně voličů. Praní špinavého prádla Úsvitu jen ukazuje na hloubku podvodu na voličích.

Hnutí Úsvit je podle jakési komise, kterou si „pučisté“ vyvzdorovali na Okamurovi, finančně na dně. Státní příspěvky jsou pomocí služeb pochybné kvality a pochybného původu, jak upozornil pořad ČT Reportéři, vyváděny z účtu Úsvitu a na něm je podle předsedy „kontrolní komise“ údajně dvanáct tisíc.

Je nápadné, že se špinavé prádlo Úsvitu pere na veřejnosti v podobném duchu jako aféry bývalé vládní strany Věci veřejné. Dokonce existuje i jasná personální linka, kdy nynější členové Úsvitu byli dříve členy VV. Případ Úsvitu, stejně jako někdejší aféry VV, jen demonstruje naprosto chybnou konstrukci státního příspěvku pro politické strany a hnutí na základě jejich volebního výsledku. Ten je zamýšlen jako pomoc politické straně či hnutí, aby nebyla závislá pouze na finanční podpoře svých členů a mecenášů, kteří by pak prostřednictvím této strany měnili politická pravidla ve svůj prospěch.

Současné volební období je krásnou ukázkou toho, že v případě vhodně zvolené struktury hnutí (stanovami určené maximální počty členů, v případě Úsvitu 9, slovy devět lidí) se finanční příspěvek státu stane lákavým byznysem, o který se nyní členové hnutí perou – a to téměř doslova.

Je navíc příznačné, že politické strany jsou přesto zadlužené a například ODS musela přijmout velmi zásadní kroky, aby uhradila své závazky vůči státu. Ztrátou ale skončilo i hospodaření nejsilnější vládní strany ČSSD. Je proto zřejmé, že poskytování dalších státních příspěvků politickým stranám by mělo projít důkladnou revizí. V případě Okamury je zřejmé, že pokud stranu ovládne šikovný podnikatel, je schopen ji skutečně spravovat jako vlastní firmu a státní příspěvek zneužít pro vlastní potřebu.

Je paradoxní, že stát předepisuje podnikatelským subjektům, jak se mají chovat a vybírá od nich daně, a přitom využití příspěvků státu pro činnost politických stran kontroluje velmi formálně a umožňuje tak vyvádění peněz na provoz politických stran pro soukromé účely.

Pozoruhodné je, že se takový malér, jaký nyní doprovází Úsvit, dokonce právě v případě Okamurova hnutí očekával, právě s ohledem na „zvláštní“ počet členů hnutí a vůdcovský princip stanov. Ač tedy mnozí před hlasem pro Úsvit varovali, podařilo se Okamurovi přesvědčit nezanedbatelné množství voličů, aby mu dali svůj hlas. Ti jsou právě asi jediní, kteří jsou nynějším rozpadem hnutí překvapeni. Přitom je nutné si uvědomit, že i v případě mnohem úspěšnějšího ANO má i toto hnutí vůdcovský princip ve svých genech a točí se v něm ještě o řád větší peníze než v Úsvitu. V každém případě aféra Úsvitu jen dále podlomí důvěru lidí v politiku. Některým snad ale otevře oči, aby si uvědomili, že ne každý úsvit musí skončit slunečným a jasným dnem.