Babišova vláda zná při potírání koronaviru dvě polohy. Buď nařizuje, aniž by vysvětlovala, a pak nezřídka svoje kroky revokuje, upravuje, prostě mění. Slovy Williama Shakespeara: „Když máme lepší, dobrý důvod padá“. Anebo spráskne rukama a jako ministr zdravotnictví Jan Blatný (za ANO) řekne, že restrikce nezabírají a záleží teď už jen na odpovědném přístupu každého z nás.

Výstižně na to zareagoval politolog Miroslav Jašurek, když podotknul, že od přístupu „řídit stát jako firmu“ jsme se dostali k principu „každý sám za sebe“, a obratem se otázal: „Taky ten rozvrat institucí cítíte fyzicky každý den?“

Jak jinak, bohužel.

Svědčí o tom i pondělní verdikt Ústavního soudu. Neupírá vládě možnost omezovat provoz maloobchodu, žádá ale, aby své kroky, jimiž se dotýká elementárních lidských práv a občanských svobod, řádně odůvodňovala. S tím si od počátku krize nedělá hlavu.

Aby šlo posoudit, zda bylo to či ono omezující opatření relevantní, musí kabinet uvést, proč, na základě jakých dat k němu přistoupil a co si od něj slibuje. Stačí spíchnout právní argumentaci a doplnit ji tabulkami či grafy epidemiologů.

Autoritativní chování vlády by šlo ještě omluvit, kdyby měla situaci pevně v rukou. Místo toho ale sledujeme metodu pokus-omyl. Jednou se zavírají provozovny podle rozlohy, podruhé podle sortimentu. Na výjimky má zjevně vliv síla té či oné lobbistické skupiny. Proto si zbraně a náboje koupíte, ale boty a ponožky do nich ne.

Lidé už přestávají věřit i argumentu o potřebě minimalizovat kontakty, když v supermarketech stejně stojí s ohmatanými košíky natěsnané fronty. V takové atmosféře se vrší vemlouvavé výkřiky typu „u nás v obchodě, restauraci, na vleku se nikdy nikdo nenakazil“.

Je to jinak. Nákaza se naopak šíří všude možně. Abychom předešli totálnímu lockdownu a mohly fungovat alespoň velké fabriky, musíme se dohodnout, co všechno si odřekneme i za cenu ekonomických ztrát. Vláda ať klidně koná, ale za podmínky, že bude vysvětlovat a v rámci možností tohoto státu a jeho rozpočtu i kompenzovat.

Plány některých podnikatelů, že by se nyní dalo z vlády zpětně vyrazit stoprocentní odškodnění za vadné restrikce, nepůsobí dvakrát reálně a i soudce zpravodaj je předem krotil.

Soud také jasně řekl, že současných zákazů se jeho rozhodnutí netýká. Naznačil ale, že nekoncepčnost při zasahování do životů občanů nemíní tolerovat. Dá se tedy tušit, jak by zareagoval, kdyby někdo napadl dnešní stav.

Však taky vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD) rychle pochopil, že je nutné uvést omezení do souladu s výrokem Ústavního soudu. Senátoři zase naznačili vůli zasáhnout do pandemického zákona, na němž se bleskově dohodla koalice s opozicí ve sněmovně, a zvýšenou pozornost si zaslouží i úpravy ústavního zákona o bezpečnosti a krizového zákona.

Ústavní soud mohl připomenout, že epidemická situace se mění co chvíli a na všechno se důkladně připravit nelze. Stejně tak mohl zdůraznit odpovědnost vlády za ochranu veřejného zdraví. Když se ale soustředil na právní aspekty krizových situací, chybu neudělal. Ústava a zákony se musí ctít, i kdyby trakaře padaly.

Podezřívat vládu, že zavírá obchody, protože touží škodit a odhánět od sebe voliče, samozřejmě nelze. Činí, co pokládá za správné. Měla by k tomu však přistupovat s větší odpovědností, důsledností a pokorou. Uštědřený políček je i v jejím zájmu. Když se naučí štábní kultuře a bude svá nařízení pečlivě dokládat, posílí důvěru v sebe samu i ve stát, který řídí.

Autor je politický analytik