Poražený premiér Paroubek vztekle prohlásil, že tyhle volby jsou druhým únorem 1948. Diváci u obrazovek upustili vidličky, Paroubek dostal virtuálních pár facek od prezidenta republiky a pak šli všichni spát. Paroubek pak zřejmě podstoupil další akupunkturní léčebnou kúru, protože druhý den již vystupoval jako poměrně civilizovaná bytost, schopná samostatně se obléknout, obout a kontrolovat dech.

Nedejme se tím však zmýlit – přirovnání k únoru 1948 je tady, nikdo ho neodvolal, a co horšího, ono docela sedí. V zápalu boje se ČSSD nepozorovatelně spojila s KSČM a považuje se nadále za samozřejmé, že levice je jednolitým blokem čítajícím 100 mandátů. Takže ač komunisté získali výrazně méně hlasů než v minulých volbách, jejich vliv okamžitě stoupl. A to natolik, že si mohou dovolit v přímém televizním přenosu navrhovat demokratickým stranám vládu národní jednoty alias Národní frontu, v které by měli nepoměrně větší vliv, než jaký fakticky mají. I zde paralela s únorem 1948 platí beze zbytku – sloučením s tehdejší stranou sociálnědemokratickou přece komunisté získali moc, kterou potřebovali.

Musíme se ptát, zda skutečně všichni dnešní sociální demokraté jsou opravdu demokraté, anebo jen poslušné ovce bez historické paměti, a budou nyní bez reptání a nečinně přihlížet devastaci demokracie, kterou tady s většími či menšími obtížemi budujeme pouhých krátkých 17 let.

Komunisté totiž – na rozdíl od nás ostatních – historickou paměť neztratili a nebudou se štítit ji uvést do praxe ihned, jakmile jim k tomu svou neopatrností poskytneme příležitost.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Paroubek má v Únoru 48 jistoou neutuchající zálibu - pozn. red.)