Václav Klaus se ujal svého úkolu rychle, ke škodě věci dřív, než byly oznámeny oficiální výsledky. Nic proti tomu, že oznámil svůj úmysl jednat s vítěznou stranou, tedy v daném případě ODS –signalizoval už dříve, že bude jednat s vítězem. Neodpustil si však hodnocení významu voleb a jeho úsudek se ukázal co předčasný, dokonce zbrklý. „Výsledkem voleb voliči řekli, že si přejí změnu, a ne pokračování vývoje posledních let,“ prohlásil doslova. Jenže toto voliči neřekli. Kdyby si voliči skutečně přáli zásadní změnu, nevznikl by pat.

Tento úlet bude brzy zapomenut díky druhému prezidentovu vystoupení sobotního večera, kdy tvrdě reagoval na hysterický Paroubkův projev. Byl to správný postup ve správnou chvíli – a je kupodivu, že studený náčinek musel dát na hlavu Paroubkovi prezident, že ho nezklidnili jeho blízcí spolupracovníci a připustili, aby pokryl sebe i celou stranu tak strašnou hanbou.

Nad vládní koalicí netřeba dlouze přemýšlet, ta je nabíledni. Co ovšem bude muset prezident s partnery řešit, to je vládní program. Zdá se, že za určitých podmínek by bylo možno dosáhnout tolerance ze strany opozice. Na reformy a zvláště pak na rovnou daň je třeba zapomenout. Nějaký minimální program však bude možno nalézt, aby fungoval do voleb, které budou pravděpodobně předčasné.

Prezident bude moci hrát při hledání přijatelného minima značnou roli. Bude ovšem muset překonat nedůvěru levice, která se nyní už otevřeně slila v jediný subjekt. Nepodařilo se mu levici přesvědčit o své nestrannosti a on opravdu nestranný není. Ostatně o tom svědčí i uřeknutí, jímž uvítal „přání změny“, jež ovšem bylo přáním, jež je otcem myšlenky. Levice ho ale obejít nemůže, s ústavou nehne. Lze si tedy představit, že prezident pomůže budovat konstrukci velmi podobnou mediálně odsuzované, lež v praxi osvědčené opoziční smlouvě. Jestliže totiž volby něco dokázaly, pak to, že se staly velkou mediální show. K podstatě show patří „býti viděn“ a však také Paroubek (s ochlazenou hlavou) oznamuje, že sice půjde do opozice, ale že odmítá „nulovou toleranci“.

O co tedy půjde? Jen o vybudování takové konstrukce, aby všichni zúčastnění mohli svým budoucím voličům tvrdit, že vyhráli – ať už tyto volby budou kdykoli, v řádném termínu nebo předčasném, což je pravděpodobnější. Úkol je to zdánlivě nemožný, ale nemožnost, to je výzva, která neodolatelně láká tak zkušeného politika, jakým je Václav Klaus.