Minulý čtvrtek neprošel poslaneckou sněmovnou návrh zákona týkajícího se mimo tak důležité otázky, jakou je existence či neexistence MDŽ jako významného dne, také otázky ještě důležitější, a sice rozšíření názvu prvomájového svátku na svátek jara a práce. To vše z pera senátora Martina Mejstříka. Nejprve to na mne udělalo velmi humorný dojem a chápal jsem to jako velmi podařený vtip hodný našeho národního velikána Járy Cimrmana. Navíc jsem si uvědomil, že znám stále ještě řadu lidí, kteří se skutečně živí prací (i když jejich řady postupně řídnou), ale zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by se živil jarem, podzimem nebo jinou roční dobou, i když připouštím, že česká invence v hledání alternativních zdrojů obživy je nekonečná. Chvílemi jsem se také domníval, že nás politik, tak jako řada jiných, zkrátka „bere na rohy“ a vzpomněl jsem si na výrok Hercula Poirota v jednom díle onoho skvostného seriálu, který zněl „….. víte, proč nás politici mají za idioty? Protože jsme je volili“. Pak mi ale přišla na mysl jedna souvislost, která pana senátora MM uvádí v úplně jiném světle.

Musím se především přiznat, že pan senátor nepatří k mým oblíbeným politikům. Asi za to nemůže, ale připomíná mi totiž ony vyzáblé osoby s chorobně planoucími zraky, oblečené do tříčtvrťáků z ošoupané mongolské kůže, které se vyskytovaly již v ruské říjnové (listopadové) revoluci a těsně po ní (prakticky tak dlouho, dokud nová vládnoucí vrstva nepřišla na to, že koryta nejsou o askezi, ale především o prebendách a výhodách). Nemám je rád.

Přesto ale zjišťuji, že on si totiž možná jako jediný uvědomil, jaké vlastně bude mít český parlament zákonodárné a rozhodovací pravomoci a kompetence po definitivním přijetí evropského dokumentu, který se nazývá „Reformní smlouva“ a který v posledních dnech podpořil i pan premiér. MM si to nejen uvědomil, ale začal podle toho také jednat, přesněji řečeno začal trénovat na období, kdy tyto nové a neotřelé kompetence budou české orgány mít. Zkrátka, aby si na to v dostatečném předstihu zvykl a aby mu to potom nedělalo zbytečné potíže.

Vezmeme-li v úvahu znění této smlouvy v nové podobě, pak musíme nutně dojít k závěru, že rozdíl od původního, federalistického návrhu Ústavní smlouvy, kterou jsme odmítli, je pouze a výlučně kosmetický. Týká se názvu dokumentu, názvu budoucího evropského ministra zahraničí (který se nebude jmenovat ministr zahraničí, ale přesto bude jednat jménem Unie), vlajky a hymny (ovšem s tím, že původní, tedy současné neoficiální symboly EU zůstanou zachovány) a dalších důležitých oblastí. Podstatné zde ale mimo jiné je, že nová smlouva přenáší řadu pro národní stát životně důležitých kompetencí, jako je koordinace ekonomiky, rozhodování v oblasti sociální politiky, obchodu, investiční politiky, energetiky, dopravní politiky a zdravotnictví, bezpečnostní politiky (vzniká evropská policie) a migrace, kde je odňato národní právo veta, na orgány EU. Nemluvě o tom, že EU bude moci měnit své smlouvy bez ratifikace v národních parlamentech. Nedovedu si mimo jiné představit, jak tyto novinky může vydýchat takový „hrdý Albion“, nebo opravdovým vlastenectvím prorostlá Francie, ale možné je dnes všechno a asi to nakonec přece jen projde.

O čem pak vlastně budou závěry a usnesení české vlády a českého parlamentu? Čeho se budou týkat zákony, přijímané na úrovni českého parlamentu? Patrně změn názvu svátků, možná i názvů ulic a náměstí. Vypadá to bohužel tak, že budoucí kompetence národních vlád a parlamentů budou patrně asi tak na úrovni kompetencí protektorátních orgánů 40. let minulého století v našich krajinách.

V tomto světle je návrh pana senátora MM naprosto adekvátní a logický a odpovídá budoucímu poslání obou komor parlamentu. Jedná se o postupnou tréninkovou zátěž nejen na paní a pány poslance a senátory, ale na nás všechny. Dobře nám tak.

Pro jednání současného českého parlamentu bych měl osobně několik dalších podnětných návrhů, které by jeho budoucí evropské roli dostatečně odpovídaly. Mohl by být kupř. přijat zákon o venčení fenek v liché dny a psů v sudé dny, nebo zákon o max. výkonu žárovek, používaných ve veřejných budovách na 15W, nebo zákon o větrání bytových jednotek v době od 10 do 12 hodin dopoledne, nebo zákon, upravující maximální rychlost couvání automobilů o celkové hmotnosti do 3,5 t na 10 km/hod. Jistě se najde řada dalších námětů, které by mohly splnit své tréninkové poslání, v žádném ohledu nekolidovaly s kompetencemi EU a které by byly pro budoucnost naší národní legislativy přínosné.

Co tedy říci na závěr? Trénujte, dámy a pánové, trénujte, bude hůř.