Jako blesk z čistého nebe na mnohé zapůsobila zpráva o snaze české sociální demokracie vybudovat aspoň 1500členný sbor organizovaných sympatizantů. Záměr to není zdaleka originální, přichází však v době, kdy důvěra lidí v politiku a politické strany tře bídu s nouzí. A kdyby Lidovému domu vyšel, mohl by ukázat cestu, jak posilovat pouto mezi partajemi a jejich příznivci.

ČSSD chce sázet hlavně na nejnižší věkové kategorie, proto by podle deníku Právo měli celý projekt zaštítit Mladí sociální demokraté. Od registrovaných sympatizantů se očekává zejména oslovování lidí v jejích nejbližším okolí – přátel, spolužáků, kolegů, příbuzných. K tomu by prý mohli vyfasovat až stokorunový kredit na mobilní telefon. Aby se dalo mluvit o korumpování potenciálních fanoušků, museli by se sociální demokraté plácnout přes kapsu podstatně víc. Nikoho asi nezkorumpuje ani vidina večeře s Bohuslavem Sobotkou, ani výlet do Evropského parlamentu. Zato mladé idealisty tyto bonusy nalákat mohou.

Dodejme, že se tonoucí sociální demokracie chytá stébla v hodině dvanácté. Pokud se totiž českým politikům a zejména těm levicovým, kteří se doposud obraceli především na straší elektorát, nepodaří navázat komunikaci s nejmladšími voliči, mohou zvolna vyklízet pozice ve prospěch neokoukaných populistů houfujících se na startu stranického závodu. Přitom zkušenosti sociálních demokratů a socialistů z Rakouska, Německa, Francie, ale třeba už i Slovenska jsou takové, že mladá generace dodává stranám energii, neotřelé myšlenky i lepší image. Například u našich jižních sousedů by politické kampaně bez aktivistů v juniorském věku byly nepředstavitelné.

Podobným směrem jdou též úvahy sociálnědemokratického prezidentského kandidáta Jiřího Dienstbiera, jemuž by se navíc do kampaně hodily i drobné peněžní příspěvky příznivců. Podobné, na jaké se při minulých prezidentských volbách ve Spojených státech amerických spoléhal i Barack Obama.

Ne všechny minulé pokusy s politickým aktivismem u nás vyšly. TOP 09 se zaskvěla vtipem, když sličné studentky rozdávaly trička a polštáře s nápisem "Spíme s Karlem". ODS zase už před léty skládala takzvaný Modrý tým, opírající se rovněž o nejmladší sympatizanty, v první řadě o Mladé konzervativce. A kdyby se Modrý tým nedostal do řečí v souvislosti s vajíčkovými útoky na Jiřího Paroubka, šlo by v souvislosti s ním hovořit o ukázkovém politickém marketingu.

Zajímavým pokusem byl i klip režiséra Petra Zelenky "Přemluv bábu". Samotný záměr oslovit mladé a učinit z voleb mezigenerační událost zaslouží uznání. Vysoce problematický však byl obsah filmového materiálu. Na sebe totiž vršil podpásovky, předsudky a klišé. O jistém vystřízlivění po volbách hovořili i jeho aktéři, Jiří Mádl a Marta Issová.

Na naivní tvůrce klipu jsem si vzpomněl i nedávno, když v HydeParku České televize vystupoval zpěvák David Koller, který s kolegyní Barborou Polákovou natočil písničku "Sami", jež na první pohled působí jako novodobý protestsong. Potíž je jen v tom, že Koller v přímém televizním přenosu prokázal udivující občanskou negramotnost, kterou bych nepředpokládat ani u žáka vycházejícího ze základní školy. To je ale pak každý protest proti společenským a politickým poměrům těžký…

Přesto se nebraňme občanským a politickým kampaním, ať již přijdou od iniciativních jedinců nebo stranických struktur. Jejich efekt totiž může být přinejmenším dvojí. Nejen přiblížit politiku lidem dosud apolitickým, ale také vnést do politiky nové impulsy, nová témata, nové metody. Zkrátka a dobře, politici se mohou mnohé naučit i od svých voličů.

Už jen samotný dialog může přinést výsledky. V době, kdy ústavní instituce představují skleněná akvária, z nichž je jen občas nějaký ten politik vyloven za účelem trestního stíhání, je dvojnásob důležité, aby se veřejní činitelé naučili dýchat se společností a aby občané pochopili alespoň základní principy fungování parlamentní demokracie a právního státu. Nové formy předvolebních kampaní proto nejsou důvodem k temným obavám, ale spíše k napjatým – a nadějným – očekáváním.