Rebelie poslanců zvolených za Hnutí přímé demokracie se nyní jeví jako začátek konce tohoto subjektu. Jeho šance však ještě nejsou zcela vyčerpány. Paradoxně však současný puč může posílit pozici nikoliv pozici těch, kteří se odvrátili od hlavní osobnosti hnutí Tomia Okamury, ale právě tohoto charismatického vůdce. Důležité bude, kdo uchopí rozhodující moc v tomto doposud pouze devítičlenném politickém hnutí. To totiž bude dostávat i nadále peníze ze státního financování politických stran a tyto prostředky umožní vítězi sporu vést masivní volební kampaň. Ani peníze by ale nemusely stačit k volebnímu úspěchu těm, kteří se sebou mezi potencionálním voličstvem ponesou stigma zrádců, pohrobků Věcí veřejných a další negativa.

Naopak Tomio Okamura může celou záležitost využít pro svoji propagandu a sebeprezentaci coby oběti spiknutí, které přišlo v době, kdy se mu opět začalo blýskat na lepší časy. Je nesporné, že úspěch ve volbách v roce 2013 stál na Okamurově charismatu. Okamura ještě jako nezávislý senátor na počátku roku 2013 spolupracoval s lidmi kolem Holešovské výzvy a dalších protestně-populistických iniciativ (nikoliv však s radikálně levicovým uskupením Pro-Alt). Dokázal využít nespokojenosti s Nečasovou vládou a bodoval voláním po přímé demokracii. Několika dobře načasovanými výroky o romské otázce dokázal pro svoje hnutí strhnout část nespokojenců, které přitom v létě 2013 do ulic českých měst dostali aktivisté z Dělnické strany sociální spravedlnosti, Českých lvů a na ně navázaných skupinek.

Poté, co nová vláda získala a udržela popularitu ve veřejnosti, oslabil se i protestní významu Úsvitu, na který místa ve vládě nezbyla. Preference začaly pozvolna klesat, zlom přišel až s vyhrocením protiislámské kampaně na počátku roku 2015, do níž se Okamura razantně zapojil. Právě z iniciativy „Islám v České republice nechceme“ by mohla vzejít osoba, která by za určitých okolností byla schopna pomoci stávajícím rebelům - pro M. Konvičku by to však byla zbytečně riskantní sázka na slabého koně. Naopak Tomio Okamura se může obklopit novými lidmi, i když stín problematického udržování existence strany s devíti členy a bez místních organizací mu bude ještě dlouho předhazován.

V polistopadové historii lze nalézt podobnou situaci ve volebním období 1992–1996. Tehdy poslanecký klub Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa opustila většina poslanců a odůvodňovala to mocenskými praktikami předsedy strany Miroslava Sládka. Ten však přesto dokázal svoje republikány dovést v roce 1996 k nejúspěšnějšímu výsledku krajní pravice v postkomunistickém období, zatímco odštěpenci z Vlastenecké republikánské strany skončili v propadlišti dějin.

Na této části politického spektra se snaží zabodovat celá řada malých straniček a hnutí. Je zajímavé, že ty, které se snaží o jasnou ideovou profilaci a přihlášení se k zahraničním krajně pravicovým vzorům, se neuplatnily. A pro silné zahraniční strany musí být ty české relevantními a důvěryhodnými partnery. Pouhé přihlášení se k Národní frontě ve Francii (rebelové ji navíc ve svém prvním zveřejněném prohlášení napsali chybně jako Front Nacional namísto správného Front National - více zde) ještě nezaručí, že stejně silná straně vznikne v českém prostředí. Ideologicky plytké populistické subjekty mají větší šanci, což ukázal i úspěch Úsvitu. Okamura má stále největší šanci oslovit voliče mezi spektrem netolerantních nespokojenců žijících na periferii. Je však otázka, zda Okamura bude schopen a ochoten věnovat ještě tolik energie na obnovu hnutí, které má nejasnou budoucnost. Šanci zvednou rukavici tak může vycítit někdo jiný, který by přivodil jasný soumrak hnutí Úsvit. Dnešní rebelové sami o sobě silnou stranu vybudují těžko.