Parlament by mohl přistřihnout prezidentské moci křídla. Chybí mu však smysl pro dohodu

V souvislosti s posledním vývojem naší politické scény se často cituje opoziční smlouva z roku 1998. Ta poznamenala funkční období premiéra Miloše Zemana až do roku 2002 a v obecném povědomí se stala jakýmsi logem bez konkrétního obsahu. Zapomenuty jsou důvody, jež k ní vedly, z politiky odešla většina jejích signatářů a málokdo vzpomene, co bylo jejím obsahem, k čemu vedla a k čemu měla namířeno. Je to prostě označení neseriózního přístupu k politice, označení podpásového úderu parlamentní demokracii a funguje to jako klekánice na strašení malých dětí: když budeš zlobit, přijde si pro tebe oposmlouva. Miloš Zeman je po své dendrofilní pauze opět na scéně a Václav Klaus mu k tomu lvím podílem pomohl a z pozadí mu tleská. Už samo objevení těchto dvou figur na předscéně vede k ostražitosti. Ovšem hlavní důvod je nestandardnost kroků Miloše Zemana. I jeho cimrmanovská změna kurzu byla naprosto nestandardní. Doslova vyrazila dech oponentům, kteří žili v přesvědčení, že se politika dá smolit podle pravidel zavedených v politickém akváriu. Totéž platí o počínání Miloše Zemana od nástupu do funkce.

Žádné překvapení

Přitom Zeman už na počátku svého funkčního období strašil nestandardními postupy. Naznačoval, že by mohl Petra Nečase odvolat, že mu to širokopásmové pojetí ústavy umožňuje. Varování bylo oslyšeno a následovalo cosi, co intenzivně prožíváme v přítomnosti. Je to vír nestandardních činů a kroků, které nápadně připomínají státní převrat. Zeman uvedl do chodu procesy, proti nimž zavedená politika reaguje jen kvikotem a pohoršenými výkřiky. Blíží se předčasné volby, ostatně i ty, které pak vyústily do událostí opoziční smlouvy, byly předčasné. Tehdy v tom roce 1998 už vznikly první předpovědi, kam opoziční smlouva povede a jaké bude mít následky. Předpovědi se splnily. Došlo ke koordinaci nárokování klíčových postů ve státní správě mezi sociálními demokraty a občanskými demokraty. Právě ony v zákulisí rozdané karty budily největší nevrlost, a třebaže v dalším období byla opoziční smlouva Vladimírem Špidlou odtroubena, navázané aliance přetrvaly a přetrvala i nedůvěra v čistotu úmyslů doposud vedoucích politických stran.

Jaké tedy jsou náznaky toho, co bude v příštím období?

Zásadní změnu vyvolal sám princip přímé volby prezidenta, schválený coby ústavní změna parlamentem v hluboké ideové krizi, zmítaným vnitřními žabomyšími problémy, bez náležitého přepracování ústavního pořádku. Na základě zkušeností dvaceti let mohla tato změna přispět k vyšší stabilitě a efektivnosti politického systému. Místo toho parlament včlenil do ústavy princip přímé volby z důvodů čistě populistických, aby vyhověl pošetilé představě, že je demokracie tím větší, čím víc lidí cokoli volí.

Volby byly tudíž nejen osobní, ale i politicky vyhraněné.

Až dosud se mělo za jaksi samozřejmé, že je prezident nadstranická figura a tak ho definuje i ústava. Miloš Zeman šel do voleb s řadou slibů a na předním místě byl slib, že smete vládu Petra Nečase, a když se tak stalo za pomoci policejního komanda, slibuje, že nepřipustí Nečasovu vládu bez Nečase. Něco podobného by bylo v předchozím období nemyslitelné. Václav Havel, ani se svou obrovskou autoritou počátečního porevolučního období, by nikdy veřejně nedeklaroval, že smete něčí vládu, a dekorum nestrannosti důsledně držel i Václav Klaus. V tom šel ještě dál než Havel, který jednoznačně odmítal jakoukoli kontaminaci exekutivy komunistickou stranou. Klaus byl ochoten se s komunisty aspoň fotit na balkoně.

Miloš Zeman je v tomto směru bezostyšný. Jmenoval vládu bez konzultace s parlamentem a sestavil ji ze svých příznivců a souputníků. Má svoji politickou stranu, která dokonce nese jeho jméno, to je jev v dějinách politického parlamentarismu zřídkavý. Tato strana se chystá do předčasných voleb a předběžné odhady sázejí na její koaliční spojení s pravděpodobným vítězem voleb, sociální demokracií. Nicméně i kdyby Zemanovci propadli, Zeman má silnou platformu v samotné sociální demokracii a svou sílu předvedl v posledním vývoji, kdy doslova smetl pozici jejího předsedy Bohuslava Sobotky a docela jako v klasickém westernu přecejchoval Sobotkovo stádo značkou "Z" na levé hýždi.

Co bude

Toto je zcela nová situace. Zeman ukázal sobě i příštímu prezidentovi, který též vzejde z lidového hlasování a na základě zkušeností z roku 2012 bude bezpochyby také politicky vyhraněný, že prezident může stáhnout značnou část exekutivní moci na sebe. Rozvrátil rovnováhu mezi mocí zákonodárnou a výkonnou, přelámal nejednu brzdičku a pojistku.

Navíc, prezidentské volby ukázaly, že konzervativně liberální kandidát má proti levicovému u nás malou šanci na vítězství. Politik je obchodník se sliby a to, co nabídne ve svém prodejním košíku konzervativní liberál, nemůže nikdy být pro většinového voliče tak lákavé, jako je nabídka levicového populisty. Synergie činnosti Hradu, Strakovy akademie a parlamentu velmi pravděpodobně povede k trvalému oslabení liberalismu v České republice. Je velmi pravděpodobné, že Zeman, pokud se bude držet své třetinky piva denně, povládne deset let. Jeho nástupce jistě půjde v jeho šlépějích.

Čistě teoreticky je v moci parlamentu přistřihnout prezidentské moci křídla. Jenže kapři si spíš vypustí rybník, než aby se naučili létat. Smysl pro racionální dohodu v našem zákonodárném sboru nikdy neexistoval. Musel by se stát zázrak, aby se politické síly spojily a dohodly se na ústavní změně, jež by ústavní záruky a brzdy racionálně nastavila. ODS se ideově rozpadla, TOP 09 doufá, že Karlovo číro znovu potáhne davy, komunisté nemají na fungující demokracii zájem a sociální demokraté jsou v Zemanově objetí jako sele drcené hroznýšem. Jakápak by z této sestavy mohla vypadnout změna ústavy!

LN, 13.8.2013