19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Sežrali mu to i s navijákem

23.10.2021

Mají se prý ctít tradice. Říkala to moje maminka a také „soušky“ učitelky ve škole. Ostatně dodnes to omílají mnozí krasoduchové v tzv. lepších novinách. Ovšem jsou tradice takové a onaké.

U nás máme takovou starou tradici, která se vleče našimi médii již od dob Rakouska-Uherska. Je to obliba některých tzv. vzdělanců pomlouvat a dehonestovat představitele státu a národa. Významným prvkem v této nechutné tradici byl ještě za Rakouska-Uherska hon na T. G. Masaryka. Kdy rozvášněný lid vyháněl profesora z města a vyhlašoval, že je to zrádce národa. Neboť si dovolil myslet a říkat to, co si jiní nemysleli.

Když se pak po zrození republiky stal Masaryk ze „zrádce národa“ náhle „tatíčkem národa“, bylo nutno najít jiného morálního „špinavce“. Kterému by se dalo beztrestně nadávat. A tím byl Edvard Beneš.

Život prezidenta není život universitního profesora, a tak už za života Masaryka na Pražském hradě pochopili, že je nutno prezidenta před takovou svoločí ochraňovat. A že tvrzení mnoha novinářů a politiků, že „národ má právo znát vše o prezidentovi“, je lež a nesmysl a že je to jen pokus, jak získat něco, co by se dalo použít jako špína proti hlavě státu.

Takže tehdejší prezidentská kancelář tajila zdravotní stav T. G. Masaryka po dobu devatenácti měsíců. A nic se nestalo a stát fungoval dále.
Útoky na prezidenta Edvarda Beneše byly běžným koloritem prvorepublikové politiky. Jistěže v tom žádné zahraničí nemělo prsty, to ani náhodou… I když už tehdy tady byl jistý knihkupec… Za té první, údajně nejdokonalejší republiky byl Beneš byl u karikatur popisován jako „Ben Ešeda“. A nebylo sprostoty, která by se na něj nedala namáznout.

Za protektorátu většina těch bojovníků za pravou demokracii psala a kreslila odpornosti o Benešovi, „slouhovi žido-plutokratů“ až do května 1945. Byli v tom tak úspěšní, že ještě v 90. letech, kdy jsme měli dohady s Německem, se náhle zjevili „pokrokoví“ mladí intelektuálové a pustili se opět do Beneše. A tvrdili, že to byl zrádce národa, který stát zaprodal Rusku.
Některé věci se opakují. Než Beneš zemřel, tajil Pražský hrad jeho skutečný zdravotní stav a to, že už není schopný stát řídit. Čehož využili komunisté. Demokratické strany se nechaly obehrát jak malí kluci.

Čas oponou trhnul a přišli bolševičtí prezidenti a věrchuškou bylo zakázáno dělat si jakékoliv šoufky z prezidenta či jiných potentátů. Takže když chtěli konzervativní komunisté, co sem pozvali sovětskou armádu, odstranit prezidenta Svobodu (a s ním pokud možno také hned Gustáva Husáka), rozehráli velkou hru na nemocného prezidenta. Promoskevští kolaboranti nemohli zapomenout generálu Svobodovi, že je v srpnu 1968 vyhodil z Hradu, když mu přinesli k podpisu dokument. A chtěli po něm, aby jako prezident vyhlásil „dělnicko-rolnickou vládu“. Což on odmítl a tím je zbavil možnosti vypořádat se s reformními komunisty a československým národem vůbec podle vzoru Maďarska anebo NDR. Také Husák této grupě strašně vadil, protože sice zavedl celostátní prověrky, ale nepřistoupil na politické procesy. A na touhu těchto kolaborantů zavřít co největší počet těch odporných reformistů. Kteří si vymysleli socialismus s lidskou tváří.

Po roce 1989 se stal prezidentem Václav Havel a ti samí novináři, co ještě včera jásali nad úspěchy socialismu, a intelektuálové, kteří se prali o pocty být vyznamenáni soudruhy z KSČ, se náhle stali nejtvrdšími demokraty na světě. Václava Havla prohlásili za svatého. O jeho nemocích se toho ví dost, ale zdá se, že „co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“, jak praví staré latinské přísloví. Takže Havlova mnohaměsíční neschopnost vykonávat funkci prezidenta nikoho nepohoršovala. Ani Petrušku Šustrovou, která se v pátek hluboce zamýšlela v Lidových novinách, kdopak asi bude místo nemocného Zemana přijímat ty chudáky velvyslance. Co tím pádem nemohou ani začít pracovat. Petruška má podivné představy i funkci velvyslanců. Škyt škyt, plakala Petruška, to jsme to dopracovali.

Jiní zase blouznili, co by se stalo, kdyby Miloš Zeman jako nemocný prezident a vrchní velitel armády nemohl vyhlásit válku nějakému státu, který by nás třeba nedej bože mohl přepadnout. Prezident je v nemocnici, a tak se musíme nepříteli vzdát… Prostě, v televizi a médiích se blblo a blbne na kvadrát.

Jak už víme z doby prezidentství Václava Klause, jsou mezi našimi politiky a různými jakoby intelektuály s tituly profesorů a „mudrů“ před a za jménem tací, kteří se pokusili udělat státní puč proti Klausovi tím, že jej prohlásí za nesvéprávného. Proč je nesvéprávný, je jedno. Jednou to vyhlásíme že kvůli tomu, že vyhlásil amnestii, potom se pokusíme vykládat, že nepodepsal, co podepsat měl, a z toho je všem jasné, že není při smyslech. A k tomu vytáhneme nějakou vilu ve Švýcarsku. Která je určitě z ukradených peněz. Takže je nutno Klause ihned vyhlásit za blázna a odvolat z funkce. A dosadit tam toho správného prezidenta podle naší představy. Když byl Klaus zvolen prezidentem i napodruhé, mohli se novináři a ta část politiků, kteří mají dodnes pocit, že jim někdo ukradl Listopad 1989, doslova zbláznit. Takže vymysleli přímou volbu prezidenta. A protože sami žijí již třicet let ve své bublině, kde sami sebe poplácávají po ramenou a jezdí si ke kamarádům na Západ pro pochvaly a rady, netušili, jak ta volba dopadne.

Tady bych mohl vložit osobní vsuvku. V den, kdy parlament vyhlásil celonárodní volby prezidenta, jsme jeli s Ondřejem Neffem v autě a poslouchali rádio. Zděsili jsme se a konstatovali, že to bude pěkný mazec, až se to uskuteční. A to jsme nevěděli, kdo vlastně bude kandidovat.
Ve dvou prezidentských volbách pak vyhrál pokrokáři a uvědomělými intelektuály nenáviděný Miloš Zeman. Z čehož jim trochu, jak zpívá Nohavica, “jeblo“. A nemohli to nechat bez odezvy.

Můžeme říci, že o té chvíle pořádají česká média a podle nich i zahraniční média hon na Miloše Zemana a na každého, kdo se objeví v jeho blízkosti. Ukázkou naprosté idiocie je například onen slavný televizní šot, kde si redaktor ČT při „vyšetřování“ údajného podezřelého nákupu nemovitosti kancléřem Mynářem pozve na ulici před oním rodinným domem jakéhosi neznámého odborníka na nemovitosti. A tento génius z třiceti metrů a navíc přes plot vyhlásí že Mynář koupil ten barák příliš lacino a že v tom musí být nějaká zlodějina.

Protože těch útoků bylo milion, bylo Miloši Zemanovi jasné, že žádnému z lidí kolem něj „Biska“ nikdy nedá žádnou prověrku, a jako zkušený politický hráč tuto skutečnost využíval proti svým nepřátelům.

Protože už za prezidenta Václava Klause se pokoušeli různí tzv. lékaři vyplodit pamflety, na základě kterých měl být Klaus zbaven funkce prezidenta republiky, věděl Zeman, že si musí dát velký pozor, co se o jeho zdravotním stavu kdo dozví.

Připomeňme si jen onu slavnou scénu, kde se kohorta papalášů vyšplhala po schodišti ke korunovačním klenotům. A Miloš Zeman, zadýchaný a vrávorající, se zády opřel o stěnu komory. Ihned se objevilo tisíc žvanilů, kteří vykládali, jak ze Zemana táhla vodka a že byl Zeman ožralý po návštěvě ruské ambasády. Miloš Zeman ani necekl, že má neuropatii a cukrovku. Ani se mu nedivím, dovedu si představit, co by se pak dělo. Obzvláště se v tom pomlouvání „ožralého Zemana“ vyznamenávala jistá funkcionářka ODS. Pokud se dotyčná knihkupkyně domnívala, že tím Zemanovi v očích národa uškodí, velice se mýlila. V té době si většina národa ještě dobře pamatovala, že jakékoliv setkání s Rusy, pokud je nechcete smrtelně urazit, musí končit vodkou. Lid to chápal, politici nikoliv. Ovšem pak se nesmí dotyčná dáma divit, že Miloš Zeman, který má paměť jako slon, zvláště na ty, co na něj udělají nějaký podraz, jí to oplatí. Takže když se přiřítila na Hrad coby nominantka na předsedkyni vlády se 101 podpisy, vyrazil s ní dveře.
A tak to šlo dále a dále. Zeman byl vykreslován jako naprostá kreatura, ale jak se ukazovalo, na lid obecný to nemělo příliš velký dopad. Když nemohli na Zemana, tak žalovali a posílali policii na každého kolem něj. Z kancléře Mynáře si udělali hromosvod. Miloš Zeman seděl na Hradě a jak to vypadá, srdečně se bavil.

Ale jak říkají Němci „es kommt der Tag“, tedy česky „přijde den“. Špatná chůze, později jízda na vozíku, to vše bylo vodou na mlýn všem jeho nepřátelům. Když pak letos začal prezident skutečně marodit, vyrojily se jako hadi z pod kamení všelijací dobrodinci, co měli obrovský strach z toho, co by se stalo, kdyby nám, nedej bože, Miloš Zeman skutečně omarodil. Takový nemocný prezident, to jsme tu ještě nikdy neměli. Nepočítáme-li ovšem Masaryka, Beneše, Háchu, Gottwalda, Svobodu, Husáka a Havla. S tím se musí něco udělat.

A tak ti, co se nejvíce třásli na prezidentské křeslo a nedosáhli na něj, i ti, co se chtěli ukázat jako chrabří bojovníci proti zločinnému duu Zeman-Babiš, vytáhli komunisty vytvořený předpis, tzv. oddíl 66 ústavy. Když se za jeho pomoci povedlo bolševikům vyhnat z Hradu válečného hrdinu generála Svobodu, to by bylo, abychom se nezbavili toho nesnesitelného Miloše.
Novináři se toho chytili, jak se lidově říká jak „enóno“ košile, a začalo divoké divadlo. Kdy se jeden mudrlant vedle druhého předháněl ve vymýšlení důvodů, proč je nutno Miloše Zemana pokud možno ihned svrhnout.

Z Hradu se ozývalo veliké ticho. Mluvčí prezidenta psal podivné vzkazy, kancléř s kamennou tváří vykládal, že je prezident v pořádku a jen se potřebuje v nemocnici občas nechat vyšetřit. Po Babišově návštěvě v Lánech však prezidenta odvezla sanitka. Jedni z toho odvozovali, že premiér nalezl Zemana v bezvědomí, další tvrdili, že prezident málem nepřežil právě setkání s Babišem.

Televize, rádio i noviny duněly jménem Zeman a korunu tomu nasadilo sdělení, že předseda parlamentu si nechal podepsat listinu, kterou prezident vyhlašuje první zasedání nového parlamentu na 8. listopadu. Šéf parlamentu Vondráček ukázal na kameru papír a potutelně se usmíval a tvrdil, jak s Mynářem a Zemanem podiskutovali a jak se spolu zasmáli.
Mezitím ovšem po internetu i v prohlášení různých politiků a politikou zmítaných lékařů znělo, že Zeman je snad bezvědomí, že je to v podstatě mrtvola a že podpis je falešný. Ihned se našli udavači, kteří tvrdili, že to musí všechno objasnit policie a tajné služby. Neboť se pravděpodobně jedná ze strany Hradu, Zemana, Mynáře, Vondráčka a dalších o vlastizradu. A televizní redaktoři pak s vyvalenýma očima vykřikovali do kamery, že za takovou hrůzu, tedy vlastizradu, je nejméně 20 let natvrdo.
Když už byl řev nesnesitelný, vynořil se ze zákulisí Mynář s krátkým projevem, kde zopakoval to, co tvrdil od začátku. Že jedná přesně podle pokynů prezidenta, že prezident je sice upoután na lůžko, ale jinak plně při smyslech. Následně ukázal krátký šot, na kterém skupina lidi předkládá Zemanovi k podpisu státní listinu, a přitom společně žertují.
To byla rána! To muselo být náběhů na infarkt a mozkovou mrtvici!!

V naprostém zoufalství „spřísahanců“ se začaly objevovat v mediích články, které vykřikovaly, jaká je to hrůza, že lidi kolem Zemana neměli na tvářích roušky. Že jich byla, ó Bože, plná místnost, což je moc, a tak dále. Vypadalo to přesně tak, jako když skončilo údajné mafiánské spiknutí odhalené plukovníkem Šlachtou a prokurátorem Ištvanem. A z toho všeho zbylo jen trapné obžalování paní Nagyové za nezdanění kabelek.

Celý ten spolek, všichni ti, co se lživým a kyselým úsměvem tvrdili do obrazovky, že přejí Zemanovi co nejdříve uzdravení, a přitom na nich bylo vidět, jak by ho rádi měli v truhle, si museli připadat jako naprostí pitomci. Normální lidi by po takové ostudě chodili kanálem. To ovšem u nás není zvykem, takže plukovník Šlachta založil dokonce politickou stranu a předseda Senátu Vystrčil se tváří do kamery jako by nic.
Miloš Zeman, jak přiznávají i jeho nepřátelé, je u nás jeden ze tří skutečných politiků od roku 1989. A opět vyhrál. Dokázal, že nejenže je živý a při smyslech, ale že celá ta parta, co se je pokusila odstranit, tak jako nedávno Václava Klause, je proti němu skutečně spolek politických trpaslíků.
Všimněte si prosím, že celé této divadelní hry na popravu krále, pardon, svržení prezidenta, se prakticky nezúčastnil skutečný vítěz voleb, a to předseda ODS Petr Fiala. Vypadá to, že profesor Fiala je v politice daleko soudnější než jeho kumpáni. Po katastrofickém výsledku tzv. pokrokářů, tedy po prohře rudo-zelených pirátů, se předvedl jako jeden z mála, kterému i po nečekaném vítězství ve volbách nezměkl mozek. To je do budoucna pro nás jedna z mála dobrých zpráv.

Druhou je ta, že ať to dopadne, jak to dopadne, Miloš Zeman byl zvolen více než třemi miliony občanů republiky a má rozhodně větší nárok být prezidentem než kterýkoliv z jeho poražených konkurentů. A nebo nahrazen jakýmsi v pozadí vybraným „náhradníkem“.
Smutnou skutečností je však to, že formální vítězové voleb se následně v podstatně nezmohli na nic jiného než na nadávání na Andreje Babiše a proklínání Miloše Zemana. Ale program zřejmě nemají žádný.

A to v době, kde se na nás a na celý svět řítí katastrofa, jaká tady nebyla od konce druhé světové války. Globalizace se potácí a opadávají z ní zlaté lístky úspěchu, ekonomika narazila v celém světě na novou hráz, EU se otřásla v základech, všem dochází energie a palivo a koronavirus si dělá, co chce.

Za této situace se naši noví političtí představitelé zabývají tím, jak urvat co nejvíce peněz a křesel pro sebe a jak se zbavit všech těch představitelů kapitalistické demokracie, mezi které musíme počítat jak Babiše, tak Zemana. A je úplně jedno, jestli je máme osobně rádi, anebo je nesnášíme, ale pokud se je pomatené pětikoalici podaří odstranit, teprve uvidíme, co znamená, když je špatně.

No a nemocí handicapovaný Miloš Zeman je i se špatnými kartami v ruce obehrál. A oni mu to všechno sežrali i s navijákem.