Na některé zdánlivé paradoxy jednání člověka v závislosti na jím uvědomovaném riziku upozornily nedávné studie z oblasti psychologie lidského jednání. Typ motivace totiž ovlivňuje správnost odhadu. Podle těchto výzkumů je totiž - s nadsázkou řečeno - velmi nepochopitelné, proč si řidiči do svých vozů pořizují airbagy. Řidič, který si je vědom toho, že jeho zdraví a život je chráněn airbagem pokud dojde k čelnímu nárazu, má údajně větší sklon riskovat, je více bezstarostný a je pravděpodobnější, že pojede rychleji a nebude dbát pravidel bezpečné jízdy. Pravděpodobněji tedy způsobí závažnou nehodu, která skončí újmou na zdraví či životě - ale obvykle u někoho jiného, než u něj samotného.

Studie tedy s jistou nadsázkou doporučuje, pakliže by měli být řidiči motivováni k obezřetnější a bezpečnější jízdě, aby do jejich vozů nebyly montovány airbagy, ale aby z prostředku volantu mířil na srdce řidiče ostrý šíp, který by v případě prudkého nárazu řidiče ohrozil. O poznání reálnější alternativou je reálná hrozba ztráty řidičského průkazu v případě závažného porušení pravidel. (Vida, kde lze možná hledat inspiraci bodového systému.)

I některá politická jednání totiž mohou připomínat riskantní jízdu řidiče s dobrým airbagem, který ale ke skutečně dobré jízdě není ničím zvláštním motivován.

Pokud udělá nějakou zásadní chybu, má zde ještě vždy své různé airbagy v podobě minulých výdobytků, zajištěné stranické podpory či dobrého existenčního zajištění ve firmách, v nichž působil či působí.

V posledních dnech se v rámci povolebních vyjednávání až příliš často objevila varianta „ať se děje cokoliv, alespoň jednu vládu by měl mít vítěz voleb šanci sestavit“. Jedním dechem pak ale vyznavači této varianty dodávají, že sice takováto ústavně „první“ povolební vláda by důvěru Sněmovny patrně nezískala, ale že to není podstatné, protože prý jmenování vlády bude krokem dopředu a že se alespoň situace pohne z místa. Na jedné straně se tedy někteří radují z toho, že se možná podaří udolat a usedět u volby předsedy Sněmovny oponenty, kteří chtějí prý už jít na dovolenou, ale jejich kolegové uplatňují prakticky tytéž vysmívané argumenty, když volají po tom, aby to už konečně skončilo, a že přece není možné, aby dva měsíce po volbách vládla stará vláda, a ať se děje cokoliv, už přece konečně musí vládnout „nový správce s mandátem“.

Tato strategie mi ze všeho nejvíc připomíná chování studenta před nepříjemnou zkouškou. Má nutkavou potřebu alespoň něco dělat, vykazovat alespoň nějakou činnost. Takový student se pak často rozhodne, že to riskne, půjde na první termín ze dvou či tří možných nepřipravený, nenaučený a s tím, že patrně „vyletí“, ale že dá šanci náhodě, třeba se nějakým příhodným řízením osudu vše náhle změní a on uspěje. Kdoví.

S nejvyšší pravděpodobností pak takovýto student zkoušku opravdu nesloží, je tedy od zkoušky vyhozen. Zažívá zahanbující a potupné pocity a začíná si uvědomovat, že by se měl začít pořádně učit a na zkoušku se důkladně připravovat. Až teprve po takovémto flagelantském zážitku je tento student dostatečně motivován k lepší přípravě na další termín.

A v tomto okamžiku je naprosto nezbytné odlišit dvě věci, dva typy zkoušek. A to zkoušky běžné, které nejsou takzvaně vyřazovací, a pak ty druhé, které nakonec obvykle rozhodnou o tom, kdo studentem být přestane.

Není asi možno nijak fatálně vytýkat nikomu, pokud se výjimečně rozhodne přijmout ono vědomé riziko nesložení zkoušky a jde nepřipraven na zkoušku běžnou. Pravděpodobnost, že se flagelantsky dostatečně zmobilizuje a takto motivován odčiněním své vlastní potupy zkoušku úspěšně složí v druhém termínu, je dosti vysoká.

Přesně takto podle mého soudu uvažují mnozí dnešní politici. Zkusí to, sestaví vládu, půjdou před zkoušejícího (Sněmovnu), který nakonec rozhodne o tom, zda v prvním termínu uspějí. S nesložením zkoušky (s nezískáním důvěry Sněmovny) předem počítají a navenek prohlašují, že u druhého termínu se jejich šance výrazně zvýší.

A přesně v tomto, domnívám se, tkví jejich zásadní omyl. Sestavování vlády (= nalézání podpory pro ni) po volbách je totiž zásadní, náročný a obtížný úkol, který je srovnatelný jen s oněmi mimořádně obtížnými, vyřazovacími, „smrtícími“ zkouškami. Ty bývají ostatně rovněž zařazeny obvykle na začátku několikaletého studia.

Na ony „vyřazovací zkoušky“ se totiž touto strategií („neúspěch u prvního termínu mne bude motivovat k lepší přípravě na termín druhý“) připravuje jen opravdový hazardér, sebevrah či výjimečně slabý student.

Podstatu toho, čím je zkouška vyřazovací, lze shrnout takto: je nejen mimořádně náročná, těžká. Zároveň totiž, právě pro potvrzení oné selektivní úlohy, se velmi často od termínu k termínu zvyšuje laťka. A to tím, že k opakovanému termínu přichází student automaticky s několika zápornými body. Aby tedy dosáhl požadovaného počtu bodů nutného ke složení zkoušky, musí být úspěšnější, než by musel být u termínu prvního.

Přesně tuto povahu (vyřazovací zkoušky) má ale sestavení vlády. Pokud by vláda nezískala dostatečnou důvěru Sněmovny, bylo by to vůbec poprvé v naší polistopadové historii, co by se něco obdobného stalo. Toto by ale přece propagandisticky využila opozice, a ze „sestavovatelů“ by dělali stranu směšných amatérů, kteří svůj první pokus promarnili.

K druhému termínu sestavení vlády by tedy přicházel sestavovatel z prvního kola už s jistými trestnými body z termínu prvního. Musel by tedy podat podstatně vyšší výkon k tomu, aby v druhém kole uspěl. Tento rozdíl v míře nutných ústupků mezi 1. a 2. termínem by tedy mohl být také viditelný v množství různých dlouhodobě načasovaných rozbušek, jejichž umístění ve vládním programu by sestavovatelé u druhého termínu museli strpět z titulu toho, že v prvním termínu neuspěli.

Ono rozpoznání vytřizovacích zkoušek, na které musí probíhat příprava úplně jinak, než na zkoušky běžné (a nelze v žádném případě hazardovat s termíny), totiž obvykle nakonec učiní rozdíl mezi těmi, kdo dále ve studiu (či v politice) pokračují, a těmi, kteří odcházejí. U zkoušek vyřazovacích – za jinak stejných podmínek - pravděpodobnost jejich složení studentem totiž termín od termínu klesá.

Autor je poradce prezidenta republiky