Ani zdravotní indispozice Miloši Zemanovi nebrání, aby podrobil zájemce o vládní křesla důkladnému výslechu. Týká se to zejména nováčků, které míní proklepnout ze všech stran. Staré mazáky naopak možná čeká někdejší zkušenost sociálně demokratického ministra, jenž s prezidentem hodinu probíral holky, vdolky a knížky, ale pak musel předstírat, jak řešili témata nejvážnějšího státního významu.

Pořadí Zeman určil podle abecedy. Aspoň tak měl první návštěvník, šéf Pirátů Ivan Bartoš, šanci pohovořit s prezidentem nejen o bytové výstavbě a digitalizaci státní správy, tedy o agendě ministerstva pro místní rozvoj, na něž má nastoupit, ale i o dalších pirátských nominacích.

Bartoš zachoval při odchodu z lánského zámku pokerovou tvář a novinářům sdělil, že na prezidentovu žádost k otázce, ke komu má Zeman výhrady a jak bude situace řešena, zachová mlčenlivost.

To je solidní přístup. Pro řešení sporů je diskrétnost důležitá. Bartoš s premiérem Petrem Fialou (ODS) tak mají čas působit na Zemana po dobrém. Petr Fiala ostatně nepatří k ranařům. Sotva bude Zemanovi hrozit seškrtáním rozpočtu prezidentské kanceláře nebo aktivací článku 66 Ústavy, který byl sepsán pro jiné situace, než je prezidentovo umanuté prosazování vlastní vůle.

Trumfem v premiérově rukávu pro případ, že Zeman nějakého člena vlády nejmenuje, zůstává kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu. S největší pravděpodobností by Fiala dostal za pravdu. Chce snad Zeman završit svůj mandát a celé politické působení porážkou, jaká tu ještě nebyla?

Vše nasvědčuje tomu, že se prezidentovi nezamlouvá Jan Lipavský (Piráti), nominovaný do čela diplomacie. Fialovo opatrné našlapování v tomto případě není od věci. V hájení zájmů České republiky navenek se souhra Strakovky, Černínského paláce a Hradu hodí.

Ideální by bylo, kdyby Lipavský na osobní schůzce Zemana přesvědčil, že není takový revolucionář, za jakého bývá považován, a že je drtivá většina názorů na zahraniční dění spojuje. Zbytek nechť je pak řešen na poradách klíčových ústavních činitelů.

Speciálně v případě ministra zahraničí má nezávazná konzultace s prezidentem smysl. Podobně třeba i u silových resortů vnitra a obrany, když už se Zeman rád holedbá tím, že je vrchním velitelem ozbrojených sil. Jeho ostatní schůzky s kandidáty na ministerská křesla jsou ale nadbytečné.

Z hlediska dělby moci jde o pouhou libůstku prezidentů. Však také Václav Havel i Václav Klaus nakonec navržené jedince akceptovali. A Zeman skousl i pány Jiřího Dienstbiera, Lubomíra Zaorálka (oba ČSSD) a Martina Stropnického (ANO) v kabinetu Bohuslava Soboty (ČSSD). Se svými pochybnými vety uspěl jen u premiéra Andreje Babiše (ANO), který si jej nechtěl znepřátelit.

Kádrování a přezkušování příštích ministrů prezidentovi nepřísluší už proto, že nikoli on, nýbrž premiér je faktickou hlavou exekutivy. A vláda se v parlamentní demokracii nezpovídá prezidentovi, ale Poslanecké sněmovně, potažmo občanům, kteří ji zvolili.

Dá se pochopit, že období kolem voleb si Miloš Zeman coby homo politicus užívá. Až bude po premiérovi jmenována i vláda, ocitne se prezident na vedlejší koleji. Do té doby mu je nasloucháno víc než jindy. V normální době by se jeho seznamování s ministry dalo ještě brát jako signál občanům, že se politici při hájení jejich zájmů snaží táhnout za jeden provaz. Co je ale moc, to je příliš v době, kdy záleží na každém dni.

Země za krizové situace, jako je ta koronavirová, potřebuje akceschopnou vládu se sněmovní většinou rychle. Zvlášť když si koalice plácla už v říjnu ihned po skončení voleb. Se zdržením způsobeným prezidentovým zdravotním stavem nic nenaděláme. Napínat zbytečně termíny jen kvůli požitku z mimoústavního rituálu je ale od Miloše Zemana sobecké a vůči lidem bojujícím s nákazou i cynické.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus