Nedělní odpoledne jsem prožil ve sparťanské Tesla Aréně v pražských Holešovicích.

Konal se tam benefiční hokejový zápas mezi Dejdarovým HC Olymp a partnerským ruským týmem Pod flagom dobra. Kluby složené z hokejistů, umělců, byznysmenů a politiků sehrály utkání, jehož výtěžek bude věnován nemocným dětem.

Dospělé hráče střídala na obou stranách pětka žáků, kromě samotného hokeje jsme viděli prezentaci krasobruslařských nadějí, hudební vystoupení - jako průvodce programem se představila bubenická kapela Jumping Drums, nechyběly show vstupy na ledě a hlavně báječná, uvolněná atmosféra.

Skvělý relax, který dal zapomenout na starosti všedního i víkendového dne. Z Výstaviště jsme odcházeli spokojeni. Češi vyhráli na Rusy 6:5 brankou doslova v poslední sekundě. Některá faux pas snad budou pořadatelům odpuštěna. Třeba, když na začátku nepustili ruskou zpívanou hymnu, nýbrž sovětskou. A tak jsme místo „Rossija – svjaščennaja naša děržava …“ slyšeli jiná slova: „Sojuz něrušimyj republik svobodnych .. da zdravstvujet … Sovětskij sojuz …“

Jako bychom se na okamžik ocitli v 80. letech. Dlužno ovšem dodat, že kdyby se Martin Dejdar hostům vzápětí hluboce neomluvil za politováníhodnou chybu, většina Čechů by si starého textu (melodie hymny bývalého SSSR a Ruské federace je stejná) zřejmě ani nevšimla. A Rusové v hledišti, kteří tvořili hlasitý kotel? Těžko soudit.

Po návratu domů jsem si uvařil černý čaj a začetl se do dnešního (9. 4.) vydání Lidových novin. Zajímala mě hlavně jedna stránky krize kolem Věcí veřejných (2V). Ony prapodivné peníze, o nichž ten, kdo je poskytl (Vít Bárta), říká, že šlo o půjčku a jejich příjemci, že se to byl úplatek.

Tvrzení proti tvrzení? Možná. Ale …

Vít Bárta na otázku, zda má na tyto půjčky písemný doklad, říká:

„Když se na mě obrátí člověk, kterého léta znám, se kterým si tykám, se kterým jsem strávil hromadu času jako kamarád, tak bych si ani nedovolil uzavírat nějaký smluvní vztah. Považuji za přirozené to, že když jsem ty peníze půjčil, tak to bylo na čestné slovo, a nedovolil bych si ani uvažovat o úroku nebo o něčem podobném.“

O úroku tu samozřejmě není řeč. Problém je v tom, že Vít Bárta jakoby zapomněl, že je vysokým ústavním činitelem. Politikem, který má obrovskou moc, ale také zodpovědnost. Který má morální povinnost chovat se „nadstandardně“. Podle upraveného rčení: Co je dovoleno Stejskalovi, není dovoleno Bártovi.

Pokud já půjčím na čestné slovo peníze někomu, koho léta znám, tykáme si a prožili jsme spolu spoustu času jako kamarádi, je to moje věc a moje případná hloupost.

Politik takto postupovat nemůže. Prostě proto, že přinejmenším vytváří dojem, že by mohlo jít o něco jiného než o půjčku. A politik v demokratickém režimu, nota bene člen vlády (!), nejenže nesmí uplácet, ale nesmí ani vytvářet dojem, že by eventuálně mohlo jít o úplatek. Pokud takový dojem svým chováním vytváří, musí odejít.

Což jsme za dvě desetiletí po listopadu ´89 neměli dost různých Pepů z Honkongu, tajemných záhrobních sponzorů, strýců Viků a milionů v igelitkách? Opravdu nejsou lidé jako Vít Bárta schopni poučit se z minulosti? Především ve vlastním zájmu.

Kdyby ony půjčky byly opravdu půjčkami, a Vít Bárta to mohl doložil řádnou smlouvou, žádný Škárka nebo Kočí by nemohli tvrdit, že to byl úplatek. A pokud by to i přesto tvrdili, věřitel Bárta by jim snadno dokázal opak.

Dokázat to ale nemůže. Protože se zachoval, slovy knížete Schwarzenberga, jako „pitomec“. A jako takový nemá ve vládě republiky co pohledávat.

Jenomže, byly to opravdu půjčky?

Poslanec strany 2V Martin Vacek říká že ano. A vysvětluje, jak se dostal do finanční krize: kvůli zdanění náhrad přišel měsičně o 20 tisíc korun a tyto peníze mu chyběly. Ne, to není vtip: stojí to černé na bílém v LN. Z toho můžeme vyvodit, že navzdory i tak královskému platu (oproti tomu, co bere průměrný český zaměstnanec) se dostal do finanční tísně a půjčka od „sociálního bankéře“ Bárty (toho by přece ani nenapadlo „uvažovat o úroku“) mu podle jeho vlastních slov „přišla vhod“.

Problém nastává v okamžiku, kdy se o slovo přihlásí dvě osoby, jež jsou (měly by být) stejně důvěryhodné jako ministr vlády. Pan Škárka byl v inkriminované době místopředsedou vládní politické strany, slečna Kočí předsedkyní jejího poslaneckého klubu. Oba tvrdí, že šlo o úplatek.

Kristýna Kočí to popisuje takto:

„Minulý týden před koaličním jednáním mi Vít Bárta řekl, že si potřebuje půjčit moje desky s podklady na K9. Když mi je posléze vrátil, byla v nich obálka s penězi.“

Co si o tom všem myslet?

Buď se Vít Bárta chová jako „pitomec“, který peníze půjčuje formou připomínající dávání úplatku – a pak platí, co bylo napsáno výše.

Nebo to úplatek byl – a pak patří pan Bárta před soud a ten ať rozhodne.

Nebo Kristýna Kočí lže a pak před soud za křivé obvinění patří ona a pan Bárta jakožto „pitomec“ … ale to už bych se opakoval.

A jestli kromě slečny Kočí lže i pan Škárka, musíme se ptát, co je to za partaj, jež se těší výsadě spolurozhodovat o osudech občanů této země, když dva její vysocí představitelé používají lež jako nástroj politického boje proti neméně vysokému ústavnímu činiteli?

Kde je pravda? Upřímně: nevím. Jist jsem si ovšem tím, že ať už ji nalezneme na straně (ex)ministra Bárty nebo dua Kočí-Škárka, za své vzala jedna velká iluze. Že strana 2V, je houfec andělů seslaných z politického nebe, aby spasil ČR před zlými dinosaury a nastolil to, o čem se zpívá v naší hymně: zemský ráj.

Skončila pohádka o sice poněkud uhrančivém, ale hodném, všeznalém a spravedlivém strýčku Johnovi (vždyť kdo působil v pořadu Na vlastní oči TV Nova) a zůstalo jen rozčarování. S otázkou, zda členové klubu 2V, který se občas zdá být tajemnější než zednářská lože, nejsou stejní, ba horší než ti, kdo vládli před nimi.

A pak se řekne – volte nové tváře, nové lidi, nové strany. V případě 2V to udělalo téměř 11 procent voličů.Bylo z toho 24 mandátů a vstup do vlády. A co je z toho dnes?

Na to ať si odpoví každý, kdo vábení kouzelné flétny v tónině dobře vykalkulovaného marketinkového projektu s názvem Věci veřejné podlehl.

Stejskal.estranky.cz