Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem zvolení Miloše Zemana prezidentem přivítal s nadšením. Nebyl jsem jeho voličem. Měl jsem vážné důvody pro to, aby se nestal mým kandidátem. Bohužel, po volbě se ukázalo, že mé obavy z jeho kandidatury byly odůvodněné.

Přesto jsem bezprostředně po volbě podlehl iluzi, že pod tíhou zodpovědnosti, vyplývající z prezidentské funkce, začne se Miloš Zeman chovat adekvátně svému novému postavení. Byl jsem proto připraven respektovat jej jako svého prezidenta a podporovat jej v jeho rozumných krocích. Byl jsem připraven nevracet se neproduktivně k tomu, že v boji o prezidentský post (a nejen tehdy) se nechoval zrovna jako Mirek Dušín. Bylo to však stejně naivní, jako když si mladá dívka bere sukničkáře a alkoholika s nadějí, že se její vyvolený kvůli ní změní.

Miloš Zeman nejenže se po prezidentské volbě nezměnil k lepšímu, v jeho osobnosti bohužel špatné vlastnosti začaly čím dál tím více převažovat nad těmi dobrými. Nebudu zde rozebírat jeho povahové rysy, každý soudný člověk si jistě dokáže udělat obrázek sám.

Prakticky ihned po svém zvolení zahájil Miloš Zeman prezidentskou kampaň pro příští volební období. Zcela pragmaticky se rozhodl rozdělit národ na své potenciální možné budoucí voliče a na ty, které vyhodnotil z tohoto hlediska jako neperspektivní. Zatímco těm prvním zcela nepokrytě nadbíhá, na ty, které zařadil do druhé skupiny, vystrčil (k veliké radosti nemalé části svých příznivců) holý zadek. Jsem náchylný věřit tomu, že by Miloš Zeman možná stál spíše o podporu těch, které zařadil do druhé skupiny, pragmaticky ale vyhodnotil, že chování dle výše uvedeného schématu mu dává podstatně větší šance pro úspěch v příštích prezidentských volbách. Miloš Zeman se vždy choval v duchu hesla: Kdo není mým přítelem, je mým nepřítelem. Proto vlastně nejsou jeho postoje nějak zvlášť překvapivé. A to i s ohledem na to, že svým silně přezíravým až nepřátelským postojem vůči těm, které vydělil ze společenství lidí, jimž hodlá býti prezidentem, získává další body u těch, které zařadil mezi své oblíbence. Miloš Zeman je prototypem politika, kterého pro svou chladnou vypočítavost nazýváme technologem moci.

Za neobyčejně demagogické považuji tvrzení, že důkazem toho, že Miloš Zeman nerozděluje společnost, je fakt, že má mezi našimi obyvateli téměř sedmdesátiprocentní podporu. Tvrdí to zejména jeho mluvčí Jiří Ovčáček. Toto tvrzení ale jen dokazuje, že prezident a jeho lidé nepovažují minimálně třicet procent české populace za součást společnosti. Miloš Zeman není mým prezidentem proto, že mi dennodenně dává najevo, že se mne zřekl, tedy nikoli proto, že bych ho já za svého prezidenta nepřijal.

Každý moudrý panovník si drží svého dvorního šaška, který má privilegium říkat mu do očí nepříjemné pravdy. Šašek tak slouží panovníkovi jako důležitá zpětná vazba. Nemoudrý panovník se obklopí mnoha šašky, kteří však neplní tuto důležitou funkci, ale svému panovníkovi jen odezírají z úst a ubezpečují jej o jeho neomylnosti. Doporučil bych Miloši Zemanovi, aby si pozorně přečetl svůj článek Prognostika a přestavba, který v r. 1989 vyšel v Technickém magazínu. V něm uvádí: „Za hlavní příčinu úpadku systému řízení lze přitom považovat postupné odumření kontrolních mechanismů, ztrátu zpětných vazeb. Byla tak téměř zlikvidována přirozená autoregulace společenského systému, opírající se o zásadu, že kontrolující musí být nezávislý na kontrolovaném.“ Pokud totiž bude Miloš Zeman i nadále naslouchat jen lidem, kteří mu pochlebují, může nakonec dopadnout jako ti, které kritizoval ve svém článku. Tehdy měl totiž pravdu.

Autor je Kancléřem Konzervativní strany