Žijeme v nepřímé demokracii a vůli lidu zde zastupuje parlament. Dvě stě poslanců volených každé čtyři roky a osmdesát jedna senátorů, z nichž třetina se obměňuje každé dva roky. Nemáme přímou demokracii a nemáme uzákoněné obecné referendum.

Příznivci LS tomu mohou být velmi rádi. Protože konat se referendum někdy vloni touto dobou, tak šance zamítnutí LS byla velmi velká. Teď už je veřejnost více zmasírovaná, a tak by asi tato již smlouva prošla.

Vůle lidu vyjádřená parlamentem je sice svatá, ale nemusí být správná. Tak už to mezi lidmi chodí. A ke korekci poslaneckých "úletů" je tady prezident a Ústavní soud. Prezidentské veto je slabé. K jeho přehlasování je třeba pouze nejtěsnější většina poslanců. To Ústavní soud je jiný kabrňák. Ten svírá v ruce velký klacek a přes jeho rozhodnutí vlak nejede.

Takto to bylo nastaveno při tvorbě naší Ústavy a takto to také platí. Je jisté, že každá politická strana a každý politik argumentují tak, jak se jim to právě hodí. V roce 2000 prezident Havel vetoval změny volebního zákona. Toto jeho veto bylo, jak se celkem jistě dalo očekávat, ve sněmovně přehlasováno a Václav Havel pak podal návrh k Ústavnímu soudu a ten svým nálezem 64/2001 Sb čtyři z těchto pěti změn volebního zákona opět zrušil.

Po volbách 2002 a hlavně pak v roce 2006 byly velké diskuze, zda tento Havův krok byl správný. Samozřejmě, každá ze stran opětně argumentovala tak, jak se jí to zrovna hodilo. Malé strany jsou pochopitelně sebezáchovně proti, u velkých stran se lavíruje. To ostatně platí přesně tak i pro přímou volbu prezidenta a konečně i při postoji k senátu (ODS). Účel vždy světí prostředky, to v politice platí stoprocentně.

Vše by mělo vyřešit referendum. Ale je tomu opravdu tak? Jako čert kříže se politici bojí třeba referenda o trestu smrti. Tam je předpoklad zcela jednoznačný. Výsledkem referenda by s obrovskou pravděpodobností bylo doporučení znovu zavést trest smrti. Tady jsou politici "moudřejší" než lid a celkem správně rozhodují, že takovéto referendum není přípustné.

A otázka ratifikace Lisabonské smlouvy?

Naše Ústava praví:

Prezident republiky dále
a) zastupuje stát navenek,
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.

Je tedy zcela zřejmé, že prezident není jen jakousi loutkou parlamentu, která by bez jakéhokoli přemýšlení měla podepsat to, co parlament schválil. ale že zcela naopak by to měl být on, který takovéto smlouvy sjednává.
A vyjádření palamentu není příkazem prezidentovi, aby jakoukoli smlouvu ratifikoval, nýbrž nutným souhlasem k této ratifikaci. Abych to vyjádřil ještě pregnantěji, tak:

* V udělování milostí je prezident naprostým suverénem. Uděluje milosti pouze podle svého vlastního uvážení a kdyby se "zbláznil", mohl by svým rozhodnutím naprosto vyklidit veškeré věznice v našem státě.
* Ale v ratifikaci mezinárodních smluv prezident takovýmto suverénem není a musí čekat na souhlas parlamentu. A samozřejmě, pokud je taková smlouva u Ústavního soudu, pak ji ani ratifikovat nesmí. Ostatně, přesně tak je tomu dnes v Německu a nikdo se tomu nediví.

Převzato z blogu Hermanek.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora