Prezident Unie státních zástupců Jan Lata v OVM nedávno nadhodil myšlenku, že by o volbách soudců nemusel tak úplně rozhodovat prezident, jak to je dnes v Ústavě zakotveno. Jistě je možné cokoliv a přesto, že změna Ústavy je asi to poslední, co by nyní v parlamentu prošlo hladce, sotva se lze úvahami o změnách kompetencí ústavních činitelů pokoušet řešit současné problémy.

Neboť jak by totiž u nás v mediálním prostoru dopadl ten, kdo by prosazoval, aby soudce navrhovaly politické strany a volil je parlament? Co vše bychom museli vyslechnout o politizaci justice? A přece je tento systém praktikován ve Švýcarsku, o jehož demokratičnosti snad nikdo nepochybuje.

Švýcaři si tento systém chválí, neboť jim prý zaručuje přítomnost hlavních politických názorů ve všech stupních soudní soustavy. Představy o tom, co to vlastně znamená „nezávislost justice“, zřejmě mohou být různé.

Nezávislost soudce v rozhodování o konkrétní věci je jedna věc, ale odpovědnost celé justice za stav právního vědomí ve společnosti je věc druhá. Jak asi působí na veřejnost např. žaloby státních zastupitelství na zastupitele a jejich následné zproštění žalob ze strany soudů?Střetávání moci výkonné a moci soudní není ani v demokratických právních státech nikterak neobvyklé. Příkladem mohou být Spojené státy americké, které mají dlouhou tradici tohoto střetávání založenou na tom, že počet členů Nejvyššího soudu zde není v Ústavě stanoven, a tak se prezidenti čas od času pokusili jmenováním nových soudců přečíslit nepřívětivé složení soudu stávajícího. Naposledy se o to pokusil v roce 1939 F. D. Roosevelt, když Nejvyšší soud blokoval jeho návrhy na ekonomické reformy. Přestože prezident právě drtivě vyhrál volby a měl zajištěnu většinu v zákonodárných sborech, tento návrh vzbudil takový odpor ve veřejnosti, že prezident od něj nakonec ustoupil. Od té doby se žádný americký prezident již o nic podobného nepokusil.

Aktuální příklad důsledků takových kroků však máme dnes ve Venezuele. V roce 1999 předchozí prezident Chávez rozšířil počet členů Nejvyššího soudu z 20 na 32 a doplnil jej o své stoupence. Po volbách v roce 2015 pak tento Nejvyšší soud rušil všechny zákony přijaté parlamentem, ve kterém získala převahu opozice. Bez ohledu na to, co se dnes ve Venezuele děje, si jistě lze představit, jakou legitimitu má stanovisko takto složeného soudu k současným událostem.

U nás doma se nic takového stát nemůže, počet členů Ústavního soudu je stanoven Ústavou. Avšak nyní část senátorů odmítá kandidaturu Aleše Gerlocha na soudce Ústavního soudu. Prý proto, že je „obhájcem“ prezidenta. Chápu, že po nedávných táčkách s představiteli justice se popularita prezidenta v jistých kruzích nezvýšila, ale takto posuzovat excelentního právníka jen proto, že se pokouší o jistou objektivitu při posuzování konání hlavy státu, se mně nezdá přiměřené.

Právní stát není, jak se mnozí domnívají, státem, kde se daří dobře právníkům, ale státem, kde obyčejní lidé nemají pocit, že rozhoduje nekontrolovatelná a ničím neomezená státní moc nebo jedna z mocí, kterými podle čl. 2 odst. 1 Ústavy lid vykonává státní moc. Problém totiž nespočívá ani tak v konkrétním systému státoprávního uspořádání, jako v uvážlivém a zdrženlivém využívání pravomocí daných Ústavou, neboť bez toho se právní stát prostě neobejde.

Pokud by Senát např. začal odmítat všechny návrhy prezidenta, pokud by prezident např. začal používat institut milosti tak, že by to ohrožovalo justici, pokud by státní zástupci začali selektivně stíhat jen skutky členů nevhodných politických stran nebo pokud by Ústavní soud rušil všechny přijaté zákony jako odporující Ústavě, pak by sice nebylo porušeno ani jediné písmeno z platné Ústavy, ale právní stát by se zhroutil. Se všemi z toho plynoucími důsledky patrně včetně toho, že podle poslední módy by se některý politik prohlásil prozatímním prezidentem a požádal státy EU o uznání.

Právo, 19.2.2019