Zvolna se schyluje k verdiktu Ústavního soudu nad posledními pražskými komunálními volbami, respektive nad rozparcelováním hlavního města na sedm volebních obvodů.

Posudky politologů Tomáše Lebedy a Jana Outlého, které si soudci vyžádali, jsou přísné. Oba znalci se podle webového serveru Parlamentní listy shodli, že kandidáti tak museli získat více hlasů, než je zákonných pět procent – v některých případech až osm procent. Přitom v různých obvodech stačil na zisk mandátů rozdílný počet hlasů. Například v šestém obvodu 50 605, ve třetím více než 59 tisíc hlasů. Stěžovatelé v čele se Stranou zelených se tudíž podle posudků cítí poškozeni po právu. Tomáš Lebeda doslova napsal, že „pokud je přirozený práh vyšší než zákonem stanovená pětiprocentní klauzule, což bylo prokázáno, je nezpochybnitelné, že pro strany oscilující okolo pěti procent je rozdělení města na menší obvody nevýhodou."

Striktní pohled politologů se ovšem nemusí krýt s pohledem ústavních právníků, natožpak ústavních soudců. Jejich předseda, Pavel Rychetský, nedávno v Mladé frontě Dnes připomněl, že povinností Ústavního soudu je přihlížet i k širším souvislostem podání. V tomto případě například ke škodám, které by mohly vzniknout anulováním pražských voleb. Až do okamžiku vynesení rozsudku tak můžeme být v napětí.

Volný čas nám mezitím krátí dědictví po předchozích správcích metropole v čele s Pavlem Bémem. Kauzou nejatraktivnější je předražené a smluvně prazvláštně podchycené hloubení tunelu Blanka. Bývalý primátor místo práce v Poslanecké sněmovně slézá vzdálené kopce a v esemeskách novinářům píše o neinformovanosti svého nástupce Bohuslava Svobody. Někdejší Bémovi náměstci tvrdí, že o ničem nevěděli. Byli patrně svého času slepí a hluší stejně jako Alexandr Vondra při zajišťování českého předsednictví v Evropské unii. Jak poznamenal Petr Honzejk v Hospodářských novinách, „vláda se nyní handrkuje s lékaři o půl miliardy korun a proti tomu stojí deset miliard, jež mají daňoví poplatníci vyčarovat na zaplacení největšího pražského tunelu všech dob.“

Nadějně působí příslib Bohuslava Svobody, že všechny smlouvy, týkající se Blanky, zveřejní. Transparentnost, třebaže opožděná, je jediný možný způsob, jak zchladit žáhu podrážděné veřejnosti. Nechce se však věřit, že bychom měli co do činění s posledním kostlivcem z Bémovy éry.

V tomto světle se ještě výrazněji jeví poptávka po změně, kterou pražští voliči dali najevo v loňských komunálních volbách. Vytušili, že není něco v pořádku, a nechali to občanským demokratům pocítit. Jednak výraznou ztrátou důvěry, jednak podporou konkurenční pravicové strany TOP 09. O konečné podobě koaličně-opozičních poměrů v Praze pak rozhodli sociální demokraté. Ze dvou nabízejících se možností si vybrali spojenectví s ODS, pročež padá kabaret, jehož jsme dnes svědky, ze značné míry na jejich hlavu. Jestli banální pravda, že politika je spravedlivá i krutá zároveň, nedošla pražské sociální demokracii doposud, určitě ji o tom přesvědčí příští měsíce a roky.

Je-li politická strana nesrozumitelná ve svých před volbami deklarovaných záměrech nebo pokud se předvolebním závazkům rovnou zpronevěří, hlásí se o to, aby jí voliči příště vystavili nelítostný účet. Zvlášť pakliže se stane předmětem bedlivého zájmu médií. Potud funguje spravedlivost.

Krutost lze spatřovat v přehlížení skutečných výsledků exekutivní práce. Sociální demokracii se v magistrátní koalici s ODS může třeba stokrát podařit realizovat svůj program, původní dojmy a zjitřené emoce – zejména lidí, kteří k tradičnímu elektorátu ČSSD nepatří a na podzim ji volili poprvé – převáží. Její sympatizanti zdaleka nejsou tak pevní a otupělí jako příznivci modré družiny. Je navíc smutným zvykem, že dosažené úspěchy jdou za lídrem koalice, zatímco neúspěchy se rozkládají rovnoměrně.

Jistě, sociální demokracie má šanci dát dohromady systém sociální práce, pohnout s bytovou otázkou i tristním stavem kultury v hlavním městě. Klíčovou položkou na závěrečném účtu ale bude stav hladiny na pomyslných korupčních a klientelistických tocích. Jak to bude se zodpovědností za tunel Blanka, o nějž se přou občanští demokraté Bémovi s občanskými demokraty Svobodovými? Nakolik se upraví způsob zadávání a kontroly veřejných zakázek? Jaký bude další osud politiků v orgánech firem s městskou účastí a především pak jejich odměn? Podaří se změnit obraz komunálních politiků – vycpávačů partajních matrací erárními bankovkami?

Může se zdát, že méně hmatatelné cíle, principy, hodnoty či ideály – až po zesměšňovanou pravdu a lásku – jsou jen chabou náhražkou za konkrétní politické výsledky. Každá partaj má ostatně na výběr. Může fungovat jen od voleb k volbám a v dané době se v lepším případě soustředit na mravenčí práci, v případě horším pak pouze na uspokojováních mocenských a finančních zájmů, stranických i svých členů. Druhá cesta se opírá o delší časový horizont a dlouhodobou pověst daného politického subjektu. Potom je nakládání s hodnotami, ale i obyčejnými pocity občanů rozhodující.

Obloukem se tak vracíme k nervozitě a rozmrzelosti pražských voličů. Obávám se, že změnit vyhrocenou společenskou atmosféru v české metropoli se stranám magistrátní koalice hned tak nepodaří. Nehledě na to, Pražané vyrazí znovu k volebním urnám za tři a půl roku nebo po rozsudku Ústavního soudu dokonce dříve.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6