Premiér Mirek Topolánek se oprávněně zlobí na Jiřího Paroubka kvůli jeho vyděračskému přístupu při jednání o řešení tuzemské politické krize. Je to však jen další Topololánkova naivita. Co jiného už by se totiž dalo čekat od „politika“, který dramaticky více než ostatní nadřazuje své ego veřejnému zájmu?

Mirek Topolánek a jeho vedení ODS tak sklízejí politické chyby, jichž se dopouštěli od de facto patového volebního výsledku, kdy na jedné straně stála strana totalitní a ta, z níž se totalitní strana vydělila, aby ji po únoru 1948 pohltila, a na straně druhé strany více méně občanské a demokratické.

Připomeňme si jednu banální pravdu, která platívala v dobách nezrelativizovaných hodnot a k níž by se konzervativci měli stále hlásit. Vychází z předpokladu, že politické strany vznikají především proto, aby uváděly do života určité hodnotové soustavy a z nich vycházející způsob vedení společnosti. Pokud však začne být politická situace, třeba v důsledku volební a následné parlamentní matematiky, taková, že jejích hodnoty nelze v praxi užít a prosadit, je nutné a férové čestně oznámit, že není možné bez ztráty politické i lidské cti pokračovat v řízení státní agendy. To tedy platí v situaci, kdy nevládne hodnotový relativismus. A nestane-li se tak, vyvstává důvodná obava, že politickým činovníkům neleží na srdci hodnotové principy a s nimi spojený chod státu, nýbrž osobní nadlepšení spojené s vyprázdněnou chutí zavládnout si aspoň na chvíli, ať to stojí, co to stojí. Mám na mysli pověst a důvěryhodnost strany, kterou zastupují.

Jistě lze oprávněně namítnout, že se i leccos dobrého podařilo, co by socialisté bezesporu pokazili. Zajisté ano, ale jen to minimum, co dovolují stojaté vody politické plichty. Za cenu vážných ztrát v počtech politických sympatizantů. Kdyby současnému vedení ODS nechyběla politická představivost a kreativita, mohla být situace pro pravici příznivější. Při jednáních o sestavení vlády po volbách v roce 2006 ODS sbírala body za principiální postup vůči Paroubkově mečiarovské, populistické politice. To byla příhodná doba k nastartování procesu tří neúspěšných pokusů o sestavení vlády a následné nové parlamentní volby. Jenže touha kluků a holek, co spolu mluví, zavládnout si, byla silnější než zdravý sebezáchovný pud a selský rozum, který říká, že v hodnotově rozkolísané koalici se proti stejně silné opozici nic nedá prosadit. Pomineme-li kosmetické drobnosti, o nichž vládní činitelé budou mluvit jako o olbřímích činech. Tenkrát, krátce po volbách, byla doba vhodná k aktivizování veřejnosti a důslednějšímu odmítnutí Paroubkovy politiky konfrontace. A to i za cenu rizika, že by třetí pokus mohl realizovat právě velkoústý demagog z „Liďáku“.

Byla to doba, kdy se dalo Paroubkovu vydírání efektivně čelit. Nestalo se. Zvítězila iluze, že vedení ODS může prosadit své hodnoty v součinnosti s koaličními partnery, z nichž jeden je tradičně nestabilní a druhému nestabilitu mnozí oprávněně předpovídali. Nehledě na to, že jeho vidění světa má velmi blízko k problematické optice sociálního inženýrství. Tehdy mohla být na stole i jiná varianta. Méně populární, ale s potencí vnést do politického systému více stability vytvořením většinového volebního systému. Překážkou krátkodobé velké koalice byl hluboký příkop vykopaný populistickou demagogií vůdce socialistů.

Politická kára české pravice se tak kodrcala rozčarovanou zemí dál v jakémsi udržovacím režimu k českému předsednictví EU. Kolem něj se pak rozpoutaly pravé moralistické orgie malomyslnosti především levicových liberálů, jako by v Česku žilo nějaké nekompetentní a méněcenné společenství lidí, které by nedokázalo zorganizovat pár větších schůzí a administrovat evropskou byrokracii, s níž máme od c. a k. mocnářství i sovětského komunistického socialismu značné zkušenosti. Je přece jasné, že pokud je předsednickou zemí Slovinsko, Česko či jiná malá země, jde především o administraci. Velká politická rozhodnutí se odehrávají v jiných centrech než v Praze či Lublani. To není poraženectví, nýbrž realismus. Nicméně pravdou je, že taková akce ubírá čas a energii, kterou je potřeba věnovat domácím rozkolísaným poměrům, zvláště tehdy, stojí-li v čele levicové opozice nezvladatelný sebestředný politik s podivně zbytnělým egem.

Jedno z posledních varování dostalo Topolánkovo vedení ODS na stranickém kongresu, kde se však zachovalo jako hloupá horákyně. Veškeré volání po změně se projevilo podobně jako v reformách toliko kosmetickou změnou v podobě jednoho nového místopředsedy. Bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy bude premiérovi, ale v tu chvíli hlavně stranickému předsedovi předložen účet za tak široké rozkročení, o kterém se nesnilo ani sarajevským atentátníkům. Rozklížená koalice a nedočkavý vůdce socialistů, které žárlil na blížící předsednictví, když přece právě on by se díky svému sexy mozku tak vyjímal na fotografiích se světovými lídry.

I po kongresu ODS se Paroubkovu vydírání ještě dalo s politickou představivostí čelit. Znamenalo by to však demisi, za předpokladu, že by bylo s prezidentem dojednáno další pokračování vlády po dobu předsednictví a předčasné volby po jeho skončení. Tehdy by to patrně ještě bylo možné. O termínu voleb by ještě mohla rozhodovat koalice bez podstatného diktátu předsedy Paroubka a po úspěšném předsednictví by sympatie veřejnosti mohly být na straně vládní koalice.

Nestalo se a my jsme slýchávali silácká prohlášení, která plavala na vodě již značně mimo politickou realitu. Ze Strany zelených vyloučené poslankyně, nespokojení kritici uvnitř poslaneckého klubu ODS, vznik nové pravicové strany a další ohlášená Petrem Havlíkem se naštěstí pro ODS narodí zřejmě jako přenošené dítě. Pád vlády se stával stále zřetelnější a téměř neodvratitelnou variantou dalšího vývoje.

Tentokrát již v takovém rozložení figurek na šachovnici, které předsedovi Paroubkovi dovoluje ODS diktovat své podmínky a zcela vážně zatahovat komunisty do hry o novou vládu. S tím už má ostatně Jiří Paroubek své zkušenosti z dob svého premiérování, kdy stafáž legitimity jeho koalice tvořila i Unie svobody, jejíž mnozí členové v ODS již byli, po Sarajevu odešli a dnes se za předsedování Mirka Topolánka do ODS houfně vracejí.

Přes všechnu bídu ještě i dnes existuje možnost, jak se vyhnout Paroubkovu smrtícímu polibku a zachránit kredit ODS. Znamená to však opustit paroubkovské lpění na egu, které si tak trochu přisvojil i Mirek Topolánek, a upřednostnit hodnoty, s nimiž jeho strana bývala tradičně spojována.

Společně s Johanem Golbergem, autorem knihy Liberální fašismus: tajné dějiny americké levice od Mussoliniho k politice významu je třeba říct, že „v jistém okamžiku nezbývá nic jiného, než shodit rukavice, udělat v písku čáru, stanovit meze, konečně zvolat: ´Co je moc, to je moc!´ Postavit se ´pokroku´ do cesty a zařvat: ´Dost!´ Ta chvíle je tady.“ To zvolání adresoval Goldberg americkým socializujícím levicovým liberálům. Platí i pro našeho Paroubka, který avanturisticky shodil vládu – za vydatného přispění série Topolánkových omylů. Z Jánského vršku by mělo zaznít, „Jirko z ´Liďáku´, éto tvoje dělo, vládni, jak umíš, ukliď po sobě rozlitou polívku a nezatahuj vyděračské praktiky z Lidového domu do české politiky.“

Rozšířená verze komentáře vysílaného 4.4. a 5.4. na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6