V souvislosti s vrcholícími námluvami mezi hnutím ANO a sociální demokracií jsou neustále zmiňovány jakési pojistky. Ať už týkající se možné nevěry jednoho z partnerů, nebo trestního stíhání ministerského předsedy.

Politika velmi dobře zná zásadu „Důvěřuj, ale prověřuj“. Též se ustálil bonmot o stupňování slova „nepřítel“ až na úroveň „koaliční partner“. Přesto ale žádná koaliční smlouva není vynutitelná. Když ji jeden poruší, má druhý smůlu – může se jít klouzat, tedy pokud nedisponuje kachním žaludkem schopným pozřít cokoliv.

Opravdovými pojistkami jsou ty ústavní, vtělené zejména do systému brzd a protivah. Byť i o jejich vynutitelnosti lze vést debatu.

Máme například exekutivu tvořenou jak vládou, tak prezidentem. Je logické, když hlava státu na kabinet dohlíží, nebo když jej vyvažuje. Jenže pro Andreje Babiše je Miloš Zeman především spojencem. Proto se při jmenování premiéra prezident tentokrát obešel bez 101 podpisu poslanců. Nechává také jednobarevnou vládu bez důvěry v úřadu nezvykle dlouho a čas Babišovi dopřává i při druhém pokusu. To nad takovým Bohuslavem Sobotkou by už dávno mával holí.

K pilířům demokratického právního státu patří vláda na čas, ohraničená u nás čtyřletým volebním obdobím. To je jasně dané. Leč nikde černé na bílém nestojí, že by tuto periodu nemohla vyplnit vláda v demisi či tým Zemanových přátel.

O tom, že český prezident nectí lhůty a co chvíli vypadává z role, víme bohužel dávno. V minulých dnech musel například až soud konstatovat, že je prezidentovou povinností jmenovat vysokoškolské profesory, po odborné i morální stránce bedlivě proklepnuté akademickými orgány. A co si myslet o prezidentově povídání na téma novičok, jež dokonce podrývá autoritu tajných služeb a jemu blízké vlády?

Miloš Zeman rád provokuje a nabourává ustálené obrazy. Takto třeba zkoušel popsat selhání intelektuálů ve střetu s nacismem na tvorbě Ferdinanda Peroutky. Jenže je to prezidenta nedůstojné. Kdysi si na hradech při zpochybňování pravd a kladení nepříjemných otázek vystačili se šašky.

Sněmovnu zase vyvažuje Senát. Celkem mu to jde, přestože jeho pravomoci jsou podstatně slabší. Ovšem na podzim budeme volit ve třetině senátorských obvodů. Pokud se tradiční strany nezmátoří, tak hrozí, že obměněná dolní parlamentní komora zkrotne ve vztahu ke Sněmovně, vládě i prezidentovi.

Mezi brzdy a protiváhy patří též existence opozice, jež se může po každém rozdání karet vyšvihnout na vládní posty. Potíž je v tom, že vedle krystalické opozice máme v české Sněmovně dvě antisystémové formace, které chvíli vládnímu hnutí ANO pomáhají a chvíli jej plísní. Jsou spíš opozičními koaličníky, nebo koaličními opozičníky?

O roli ČSSD rozhodne až interní referendum. Varovné je, když i z této standardní demokratické partaje zaznívají slova shazující a kalící politickou soutěž. To když její čerstvý místopředseda Foldyna bagatelizuje extremistické tendence okamurovců tím, že na školství či daně se prý SPD dívá rozumně.

Ústavní pojistky sice máme, a přesto drhnou. Až tak, že ústavní právníci uvažují o zpřesnění prezidentských pravomocí a lhůt nebo o německém modelu, v němž do nástupu kabinetu s důvěrou řídí zemi vláda vzešlá z předchozích voleb. V porovnání s těmito sousty jsou koaliční pojistky mezi ANO a ČSSD pouhou komickou jednohubkou.