Topolánkův batoh je v suchu a je čas zabývat se vážnými věcmi. Třeba penzijní reformou. Komise na ministerstvu práce a sociálních věcí složená ze zástupců všech parlamentních stran podle všeho dospěla k nějaké první dohodě. To, že je nutné zvedat věk odchodu do důchodu, je jasné dávno. Zajímavější je shoda v tom, že je třeba rozšířit spoření na penzi, ale bez toho, že by takové spoření bylo povinné. Každá z dvou největších politických stran však ke spoření na důchod přistupuje z úplně jiné strany. Zatímco ČSSD je ke konstruktivnímu přístupu tlačena především realitou, protože zemí, kde si lidé nestřádají do nějakých fondů na stará kolena, je pomálu a čím dál méně. Socialisté však odmítají představu, že by právě spoření mělo tvořit rozhodující část finančního zajištění lidí v důchodovém věku.

ODS naopak chce masivně snížit placené pojistné a nechat na občanech, jak s penězi naloží, zda je utratí, či je investují do nějakých dlouhodobých úspor. A tak cesta k nějakému oboustranně přijatelnému kompromisu bude velmi obtížná. A navíc, pokud bude dosažen, je otázkou, zda bude fungovat.

Podle Petra Nečase má být cílem systém nazývaný „opt-out“. Tedy zavedení možnosti část svého důchodového pojištění dávat místo státu na průběžnou výplatu důchodů do privátního penzijního fondu a tam si spořit. Z takto naspořených peněz je pak ve stáří vyplácena renta a od státu takový člověk dostává jen nějaký základní nízký důchod. Tak to nyní funguje na Slovensku k velké nelibosti vládnoucích socialistů, kterým chybějí peníze v průběžném systému na státní penze, a premiér Fico velmi nekorektně napadá soukromé fondy a hrozí, že lidé v nich mohou o své peníze přijít, ač k žádným obavám není a nebyl důvod. Problém slovenského systému je v tom, že na soukromé spoření byla převedena zhruba třetina pojištění, které platil zaměstnanec a zaměstnavatel státu - celkem devět procent z hrubé mzdy.

Zejména lépe placení lidé, kteří byli pilířem státního systému, z něho začali velmi rychle utíkat. Kromě toho se výše státní penze plně odvíjí od částky zaplacené pojištěncem za celou dobu jeho ekonomické aktivity. Ze systému tak zmizela solidarita a lidé s nízkými výdělky budou mít extrémně nízké důchody a stát jim bude muset poskytovat sociální dávky.

Podobné riziko hrozí i u nás, pokud nebudou politické strany ochotny k velkorysým kompromisům. ČSSD však zatím nemá programově příliš jasno. Původní Špidlův model nepočítal se spořením, ale likvidoval solidaritu v systému přesně po slovenském způsobu tím, že výši penze vázal také silně na výši zaplaceného pojistného. To by však pro lidi s nízkými příjmy znamenalo sociální katastrofu. Velmi solidární model rovného důchodu z návrhů ODS však socialisté radikálně odmítají.

Rovný důchod by byl sice poměrně nízký, ale zajišťoval by životní minimum a byl by pevně svázán s vývojem mezd, takže by důchodci profitovali i na růstu životní úrovně celé společnosti. To však vyžaduje velký prostor pro soukromé spoření, tedy i snížení sazby důchodového pojištění.

A to je hodně drahé, protože budou chybět peníze na vyplácení důchodů těm, kterých se nový systém nemůže týkat, což je naprostá většina lidí nad čtyřicítkou. Maličkou část mohou pokrýt podle Nečasových představ ekologické daně, něco zvládnou přebytky na důchodovém účtu po prodloužení důchodového věku, ale většina půjde na vrub státního dluhu. A to je důvod, proč je třeba pokročit v úsporných opatřeních ve všech kapitolách státního rozpočtu. A také je to důvod zablokovat peníze z budoucích privatizací výhradě pro účely penzijní reformy. Pokud možno zákonem a nejlépe ústavním.

Co takhle právě tímhle začít? Nakonec peníze budou potřeba na každou penzijní reformu, ať už ji bude dělat ODS, či ČSSD. Bez rozumné reformy totiž budou dnešní třicátníci na stará, rozvrzaná kolena smutně vzpomínat, jak se jejich babička měla se sedmitisícovou penzí skvěle.

MfD, 27.8.2007