19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Poločasy rozpadu

16.10.2021

Máme po volbách. Dopadly, jak dopadly, a to z nejrůznějších důvodů. O tom ale psát nechci. Mnohem zajímavější je zahrát si na Pýthii a pokusit se odhadnout, jak bude vývoj pokračovat dále. Existuje totiž, a to hned za našimi východními hranicemi, historická zkušenost, která by naší současné situaci jako z oka vypadla. Ano, mám na mysli konec vlády Vladimíra Mečiara v roce 1998. Jeho hnutí HZDS sice vyhrálo volby (se ziskem 27 % před druhou koalicí SDK, která získala o necelé procento méně), avšak nebylo schopné sestavit vládu, kterou nakonec vytvořili zástupci čtyř sdružení (kromě SDK v ní byli SDĽ, SMK a SOP). Tato vláda vydržela celé čtyři roky – bylo to období příprav vstupu Slovenska na NATO a EU. I následné volby v roce 2002 vyhrálo HZDS, ovšem s menším ziskem (19,5 %) a opět skončilo v opozici. Od té doby už jeho hvězda jen padala dolů – a roli národního spasitele převzal po sérii vládních krizí Robert Fico.

Co by se muselo stát, abychom tento scénář nezopakovali – snad jen s tím rozdílem, že k výměně dojde pravděpodobně už po prvním období? Bylo spíše souhrou náhod a neschopnosti zúčastněných, že 700 tisíc hlasů (součet výsledků Přísahy, ČSSD a KSČM) nevedl k zisku ani jednoho poslaneckého mandátu (pozn.: pokud by tyto hlasy nepropadly, v podstatě by se vyrovnaly započtené volební zisky; po přepočtu na mandáty by na tom koalice v součtu asi stále byly o něco lépe). Tyto hlasy nezmizí. V příštích volbách navíc připadnou „druhé straně“ i protestní hlasy, a to po patrně značně obtížném období z hlediska ekonomiky, jejíž kondice není buhvíjaká ani na samotném startu; dá se tedy očekávat, že jich nebude málo.

Chtějí-li proto dnes vítězné koalice, aby z jejich období něco přetrvalo a aby měly šanci i příště, musí najít způsob, jak oslovit voliče – a bude-li to možné, i zastupitele – „druhé strany“, tj. v ideálním případě provádět změny nikoliv silou, ale na základě co nejširšího společenského konsensu. Kromě otevřeného způsobu komunikace se nesmí bát ani kontroverzních témat, jakým jsou například nepříjemnosti vyplývající z našeho členství v EU, zejména pod jeho ne právě nejschopnějším vedením. Zkušenosti z brexitu ukazují, že tato otázka není černobílá – jistě budou existovat oblasti, u kterých se jak příznivci, tak odpůrci shodnou, že jsou pro nás přínosné, a stejně tak takové, kde je tomu přesně naopak. I kdyby ale došlo ke shodě jen v tom bodě, že na některé oblasti má členství EU vliv – v UK jich po brexitu identifikovali 15 –, už to samo o sobě může být smysluplný výsledek.

Chronologicky první téma se nabízí samo – je podzim a počet lidí trpících respiračními chorobami, covid-19 nevyjímaje, roste. Loňské nazírání nejprve růžovými, poté černými brýlemi, nekonečný nouzový stav, jehož hlavní příčinou nejspíš byly nákupy předražených či zbytečných zdravotnických pomůcek a testů (vznik parlamentní vyšetřovací komise na toto téma, ať už si o jejich smyslu a výsledcích myslíme cokoliv, požaduje i SPD), nejdéle v Evropě zavřené školy, ale hlavně atmosféra permanentního a často naprosto iracionálního strachu, která hrozila přerůst až do stejně iracionální segregace, to vše je snad už za námi. Co ale bude teď? Je jasné, že k některým krokům, např. k personální obměně těch, kteří měli přijít, ale nepřišli, a ke které nikdy nedošlo, je třeba nejprve získat příslušné pravomoce; k vysvětlení celkové koncepce však už může dojít ihned. Nejhorší variantou, která by hodně napověděla o osudu nové vlády, by bylo, pokud by došlo pouze k (třeba i oprávněnému) obviňování předchozího vedení, avšak pokračovalo by se víceméně stejně.

Nejlepším monumentem by však možná bylo, pokud by se podařilo uvést v život taková opatření, která nejsou v zásadě proti žádné ze soupeřících stran a jejichž nepřítelem je primárně polarizace společnosti či obráceně – jejichž cílem je větší spolupráce či vzájemná kontrola. Příkladem budiž výše zmíněný nákup, který by bylo možné urychlit a učinit mnohem transparetnějším, pokud by byl realizován formou blízkou veřejné aukci. Možná by tímto způsobem nešly realizovat všechny nákupy, ale i kdyby se jednalo o významnou část, stálo by to za to. Obdobný efekt by mohlo mít i zveřejňování „surových“ dat (tj. dat v té podobě, v jaké byla pořízena) tam, kde to jde, a v anonymizované, leč nikterak jinak upravené podobě tam, kde to nejde. To by umožnilo odborné veřejnosti jednak verifikovat argumenty vlády a případně též i přicházet s alternativními návrhy, z nichž některé by se mohly ukázat jako užitečné. Obecně by jakékoliv zlepšení komunikace mezi veřejností a jejími zastupiteli, zejména směrem od veřejnosti k zastupitelům, nebylo na škodu.

Zda se koalice budou inspirovat tímto směrem, záleží jen na nich. Pokud ne, může se této příležitosti chopit i někdo jiný – u řady námětů není zastoupení ve vládě a dokonce ani v parlamentu nutnou podmínkou. Svoji šanci si získaly po zásluze. Nicméně, dá se očekávat, že jakmile zmizí poslední společný nepřítel, začnou na toto nesourodé společenství, navíc ve značně hostilním prostředí působit rozkladné vlivy. Totéž ale platí i pro ANO, bude-li odstaveno od moci a zejména od penězovodů a nesmíme zapomínat ani na rizika vyplývající z kauz Andreje Babiše. HZDS vydrželo ještě jedno období, ale Vladimíru Mečiarovi bylo v roce 1998 jen 56 let.

Uvidíme, která formace u nás bude mít kratší poločas rozpadu. Varianta nového národního spasitele však nevypadá o nic lákavěji. Extrapolaci tohoto jevu, kdy jeden spasitel střídá druhého tak dlouho, dokud nepřestane fungovat téměř vše, můžeme sledovat ještě o jednu východní hranici dále.